„Instituce nám pomáhají zachovat slušnost a zároveň potřebují, abychom pomohli jim. Mluvit o našich institucích máš právo jen tehdy, pokud jednáš v jejich zájmu. Instituce se neubrání samy od sebe. Pokud se jim nedostává soustavné ochrany, zhroutí se jedna po druhé. Zvol si proto instituci, na které ti záleží a stůj na její straně,“ napsal americký historik Timothy Snyder v knize: Tyranie. 20 lekcí z 20. století.
V červnu tohoto roku začal Andrej Babiš rozdávat svou „Vizi 2035 pro Českou republiku, pro naše děti“ nazvanou „O čem sním, když náhodou spím“. A v neděli 2. července byl na serveru Lidovky.cz zveřejněn dlouhý rozhovor s Andrejem Babišem nazvaný „Ať si každý volí jen svého prezidenta, poslance a starostu.“
Andrej Babiš, který se již cítí být budoucím premiérem, zjevně pojal úmysl opět zrušit v Českých zemích místní, resp. územní samosprávu ve městech, v obcích i v krajích. Místní samospráva zde ale existovala od poloviny 19. století do roku 1938. Od roku 1948 ovšem v komunistickém Československu územní správu představovaly orgány státní moci a správy, nazývané národní výbory. Každý si tehdy mohl volit v jednomandátových obvodech svého poslance národního výboru. Byl ovšem vždy pouze jediný kandidát Národní fronty.
Počátkem února 1990 jsem na jednáních u kulatého stolu hlavních politických sil byl strůjcem rozhodnutí zrušit národní výbory a obnovit po padesáti letech obecní samosprávu, resp. po pěti desetiletích opět uspořádat svobodné a demokratické komunální volby.
Inspirací mi tehdy byl dokument Rady Evropy z roku 1985 Evropská charta místní samosprávy. Zde se v čl. 3 praví:
- Místní samospráva označuje právo a schopnost místních společenství v mezích daných zákonem a na svou odpovědnost a v zájmu místního obyvatelstva upravovat a spravovat podstatnou část věcí veřejných.
- Toto právo vykonávají rady nebo shromáždění, které jsou složeny z členů svobodně zvolených tajným hlasováním na základě přímého, rovného a všeobecného volebního práva a které mohou mít výkonné orgány, jež jim jsou odpovědné. Toto ustanovení se netýká využívání shromáždění občanů, referend nebo jakékoli jiné formy přímé účasti občanů, kde toto využívání dovoluje zákon.
V České republice tato mezinárodní smlouva platí od 1. září 1999.
Andrej Babiš svými návrhy dává rovněž najevo, že zcela ignoruje ustanovení článku 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech platného u nás od 23. března 1976: Každý občan má právo a možnost, bez jakýchkoli rozdílů uvedených v článku 2 a bez neodůvodněných omezení: a) podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců; b) volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování; c) vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
Je tedy možno říci, že Babišova představa, že město a obec bude řídit primátor nebo starosta se svými úředníky, nelze chápat jinak než jako snahu nastolit zde vůdcovský princip obdobně, jako tomu bylo v dobách nacistické třetí říše a protektorátu Čechy a Morava v období 1939–1945!
Babišovo heslo zní: „Každý si může volit svého prezidenta, poslance a starostu.“ Otázkou ovšem je, komu bude umožněno v těchto volbách kandidovat apod. Andrej Babiš vidí stát i obec jako rodinnou firmu. A pochopitelně usiluje o to, aby mu stát i obce celé patřily. Premiér či starosta mají podle jeho představ řídit stát i obec bez zastupitelského orgánu jako generální ředitelé jeho podniků.
Jedná se de facto o destrukci ústavního pořádku ČR, o zjevnou snahu radikálně přeměnit demokratický a právní stát na stát autokratický s jediným vůdcem.
Tyto své návrhy Andrej Babiš není schopen kompetentně odůvodnit. Je ale zřejmé, že sleduje jediný cíl: Chce ve svých rukou soustředit co největší moc.
Uvádí jako příklad Švýcarsko, které má jen sedm ministerstev, a proto „zde lidé svoje politiky ani neznají“. Švýcarská konfederace je ale spolkový stát skládající se z 23 kantonů, které jsou „suverénní do té míry, pokud jejich suverenita není omezena spolkovou ústavou“. A proto „vykonávají všechna práva, která nejsou vyhrazena spolkové moci. Každý kanton má své orgány legislativní, exekutivní, státní zastupitelství a soudy i účetní dvůr.“
Např. občané kantonu République et Canton de Genève (Andrej Babiš v Ženevě studoval na gymnáziu), který má 491 tisíc obyvatel, 45 obcí, výměra je 282 km2, volí sto členů Velké rady (Le Grand Conseil), volební období je pětileté. Vláda kantonu (Le Conseil d’Etat) má sedm členů. Správa kantonu je rozdělena do sedmi odborů: 1. Předsednictví 2. Finance, Školství, kultura a sport, 4. Bezpečnost a ekonomika. 5. Územní plánování, bydlení a energie, 6. Životní prostředí, doprava a energie, 7. Zaměstnanost, sociální věci a zdravotnictví.
Švýcarská konfederace má dvoukomorový parlament. Národní rada (Conseil National) má 200 poslanců, tedy stejně jako naše poslanecká sněmovna. Rada států (Conseil des Etats), tvořená zástupci jednotlivých kantonů a polokantonů, má 46 členů.
„Například Sasko je velké jako polovina České republiky a žádný mezistupeň jako kraje tam nepotřebují. I nám bude stačit centrum a obce,“ píše Andrej Babiš. Jaká je však realita? V této sousední spolkové zemi dnes existuje 422 politicky samostatných obcí; v roce 1990 jich však bylo 1926, z toho více než 60 % mělo méně než 1000 obyvatel. A stejně jako v celé Spolkové republice (výjimkou jsou městské spolkové země Berlín, Brémy a Hamburk), je v Sasku druhá úroveň samosprávy v deseti zemských okresech (Landkreise) a ve třech městských okresech (Kreisfreie Städte) Drážďany, Lipsko a Saská Kamenice; s voleným okresním zastupitelstvem (Kreistag), v čele s voleným zemským radou (Landrat). V roce 1990 existovalo 48 zemských okresů a 6 městských okresů. A třetí úroveň územní správy v Sasku představuje Zemské správní ředitelství (Landesdirection Sachsen) v Saské Kamenici, které vzniklo spojením ředitelství tří správních obvodů (Direktionsbezirke).
Andrej Babiš říká: „Pravomoci krajů by klidně mohly přejít na stát a obce s rozšířenou působností. Chytré informační systémy pomohou s efektivní státní správou a službami a radnice dostanou šanci vládnout.“
Pro zrušení dnešní krajské samosprávy i krajských úřadů ale neexistuje žádný racionální důvod. Lze říci, že vymezení působnosti krajů: především střední školy, nemocnice, veřejná doprava, územní plánování, regionální rozvoj apod. odpovídá zásadě subsidiarity.
Problematické je rozdělení státu na čtrnáct vyšších územních samosprávných celků dosti rozdílné velikosti, z nichž pouze Hlavní město Praha, Středočeský kraj a Moravskoslezský kraj splňují velikostní kritérium pro zařazení do kategorie regionů NUTS 2. Byly tak totiž obnoveny kraje existující v období 1949–1960. Jejich území ale bylo složeno z okresů existujících od roku 1960.
Pravidla pro evropskou politiku soudržnosti byla proto důvodem pro vytvoření osmi regionů soudržnosti: Jihozápad (kraje Jihočeský a Plzeňský), Severozápad (kraje Karlovarský a Ústecký), Severovýchod (kraje Liberecký, Královéhradecký a Pardubický), Jihovýchod (Kraj Vysočina a kraj Brněnský), Střední Morava (kraje Olomoucký a Zlínský). V každém z těchto regionů s výjimkou Hlavního města Prahy a regionů soudržnosti tvořených Středočeským a Moravskoslezským krajem – Střední Čechy a Moravskoslezsko existuje občany nevolená Regionální rada a její úřad. A tyto instituce byly především hnízdem korupce spojené s rozhodováním o evropských dotacích.
Andrej Babiš ale ve své „Vizi 2035“ uvádí, že „kraje vznikly mimo jiné kvůli rozdělování regionálních dotací“. „A výsledek. Nic nezpůsobilo Česku v dotační politice takovou ostudu jako porcování bruselských dotací.“ O problémech okolo evropských dotací, jejichž příjemcem je Agrofert, bývalý ministr financí Andrej Babiš samozřejmě nemluví.
Důvodem pro existenci krajů je i dvouinstanční organizace výkonu státní správy, Což Andrej Babiš vůbec nevnímá a zdá se, že ani vnímat nechce. I když byl ministrem financí. A proto musí znát organizaci finanční správy: Generální finanční ředitelství v Praze podřízené ministerstvu financí, odvolací finanční ředitelství v Brně podřízené generálnímu finančnímu ředitelství, 14 finančních úřadů v jednotlivých krajích s územními pracovišti a specializovaný finanční úřad v Praze, podřízené odvolacímu finančnímu ředitelství.
Pokud by totiž neexistoval krajský úřad, bude muset každé ministerstvo zřizovat svá krajská či regionální pracoviště. Tato praxe dnes existuje např. v resortech ministerstva vnitra a ministerstva práce a sociálních věcí. Po zrušení okresních úřadů vykonává správní dozor nad samosprávou více než šesti tisíc obcí i čtrnácti krajů Odbor dozoru a kontroly ministerstva vnitra; pro každý kraj má zvláštní oddělení. Odvolacím orgánem v případě Úřadu práce ČR, resp. krajských poboček tohoto úřadu je ministerstvo práce a sociálních věcí. Bylo by proto rozumné přeměnit krajské pobočky Úřadu práce ČR v samostatné krajské úřady práce a sociálních věcí. Aby odvolacím orgánem nebylo ministerstvo. A tak dále.
TEXT PETICE
Rozhodně odmítáme vaše návrhy na likvidaci obecní a krajské samosprávy v České republice a na nastolení vůdcovského principu jako v době nacistické třetí říše a protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1945 ve smyslu vašeho hesla: Každý si může volit jen svého prezidenta, poslance a starostu.
Evropská charta místní samosprávy z roku 1985, článek 3 Pojem místní samosprávy:
Místní samospráva označuje právo a schopnost místních společenství v mezích daných zákonem na svou odpovědnost a v zájmu místního obyvatelstva upravovat a spravovat podstatnou část věcí veřejných.
Toto právo vykonávají rady nebo shromáždění, které jsou složeny z členů svobodně zvolených tajným hlasováním na základě přímého, rovného a všeobecného volebního práva a které mohou mít výkonné orgány, jež jim jsou odpovědné. Toto ustanovení se nijak nedotýká využívání shromáždění občanů, referend nebo jakékoli jiné formy přímé účasti občanů, kde toto využívání dovoluje zákon.
V České republice tato Charta vstoupila v platnost 1. září 1999. Ústava České republiky článek 1 (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Česká republika musí zůstat demokratickým a právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Sestavil: RNDr. Josef Ježek
