Profesor Petra Fiala, předseda ODS, přednesl 17.9. na konferenci Aliance evropských konzervativců a reformistů (AECR) v Praze následující řeč o vývoji v Evropské unii. Publikujeme ji jako dokument:

Dámy a pánové, dalo by se říct, že jsme dnes v Praze opět na začátku.

Už v roce 2003 zde britská Konzervativní strana, polská strana Právo a spravedlnost a česká ODS na svém prvním společném setkání formulovaly principy evropské integrace, které se měly stát funkční alternativou k převládající, pevně zakořeněné vizi federalizované a stále těsnější Unie. Byl to model evropské integrace, založený na svobodné, dobrovolné a pružné spolupráci mezi evropskými národy.

Krátce po evropských volbách v roce 2009 se naše rozrůstající se rodina ideově spřízněných stran opět sešla v Praze s vidinou založení nové parlamentní frakce, která by nám pomáhala institucionálně i politicky prosazovat naše zájmy. Při této příležitosti jsme dokončili text Pražské deklarace, ze které se pak stala opodstatněná a v mnoha ohledech vizionářská politická koncepce. Před sedmi lety se evropští konzervativci a reformisté politicky postavili za takové ideje, jako je

• suverenita a integrita národního státu, opozice evropskému federalismu a obnovený respekt ke skutečné subsidiaritě,
• funkční kontrola imigrace a konec zneužívání azylových řízení,
• vzájemná úcta a spravedlivé zacházení mezi všemi členskými státy Evropské unie – novými i starými, velkými i malými.

Unie čtyř krizí

Před sedmi lety nás označovali za Antievropany, euroskeptiky či dokonce nacionalisty. Dnešní debata o budoucím vývoji evropské integrace se ale soustředí právě na tato témata. Jsem v pokušení říct, že došlo na naše slova. Současná situace v EU však neskýtá mnoho důvodů k oslavám: Namísto Unie čtyř svobod dnes máme Unii čtyř krizí.

Zaprvé pod povrchem stále vře hospodářská krize, a to kvůli politice, která měla doslova za každou cenu zachránit Eurozónu v její současné podobě. Měnová unie nadále drží pohromadě navzdory neudržitelným strukturálním rozdílům, pomocí umělých masivních dluhových transferů. To proto, abychom zachránili projekt evropské měnové unie, který se má v budoucnu stát jádrem integrace: Řecko držené v Eurozóně je prostě zosobněním dogmatu stále těsnější unie a měnová unie je jádro budoucí unie politické.

Když chce stát v dnešním pestrém a proměnlivém mezinárodním a bezpečnostním prostředí uspět a bránit své zájmy, potřebuje k tomu prostředky a podmínky pro rychlou a pružnou reakci. Skutečnost ukazuje, že stále těsnější svěrací kazajka Evropské unie mu je neposkytuje.

Zadruhé čelíme masivní migrační krizi. Největší migrační vlna od druhé světové války Evropskou unii zastihla neschopnou jakékoli strategické reakce a zcela nezpůsobilou ochránit bezpečnost a zájmy svých občanů. Nezapomínejme, že tato migrační vlna dorazila v době, kdy byla ekonomická a politická soudržnost Unie těžce poškozena právě hospodářskou a finanční krizí a záchranou Eura.

Dopad migrační krize v jednotlivých státech je navíc asymetrický, takže jejich sociální a vzdělávací systémy či veřejné zdravotnictví zatěžuje nestejnoměrně. K severo-jižnímu rozdělení Eurozóny se následkem toho přidává vzdalování se západu a východu. Staré členské státy by chtěly, aby ty nové rovnoměrně sdílely břemeno jejich nesprávné migrační a integrační politiky – jinak může dojít k revizi evropských strukturálních a kohezních pravidel a nové státy mohou být odstaveny od peněz.

Migrační krize tedy jasně ukázala, že evropská identita a solidarita odvozená od zájmů neexistujícího evropského národa je jen prázdnou iluzí. V reakci na migrační krizi se národní státy uchýlily k prosazování svých zájmů a k mezivládní spolupráci – viz například policejní a humanitární spolupráci kolem Balkánské stezky. Ne proto, že EU schází strategie a patřičné nástroje, ale jednoduše proto, že to bylo rychlejší, levnější a přirozené. Není třeba zdůrazňovat, že tato neřízená migrace přestavuje třetí krizi – bezpečnostní krizi v Evropě v podobě terorismu. A odklon západních a východních zemí přirozeně využívá Rusko ke svým hybridním hrozbám.

Brexit jako příležitost

Na závěr jsme byli svědky rozhodnutí Spojeného království opustit Evropskou unii. Brexit představuje krizi integrace, bylo to vůbec poprvé v historii EU, kdy se členský stát rozhodl vzdát se svého členství v dosud stále se rozšiřující a těsnější unii. Já Brexit nicméně vnímám jako příslovečnou příležitost: Není to počátek konce evropské spolupráce, jsem přesvědčen, že Brexit nakonec povede k opravdové, hluboké, paradigmatické změně a reformě. Brexit konečně ukázal, že centralistické, federalistické paradigma stále těsnější unie není udržitelné. Dal za pravdu slovům Michaela Oakshotta, který řekl: „pokusit se udělat něco z podstaty nemožného je vždycky škodlivé.“

Tyto čtyři krize, které jsem zmínil, a neschopnost EU se s nimi vypořádat nás učí jedné věci: Když chce stát v dnešním pestrém a proměnlivém mezinárodním a bezpečnostním prostředí uspět a bránit své zájmy, potřebuje k tomu prostředky a podmínky pro rychlou a pružnou reakci. Skutečnost ukazuje, že stále těsnější svěrací kazajka Evropské unie mu je neposkytuje.

Naše Aliance evropských konzervativců a reformistů má dnes v Praze opět jedinečnou příležitost, aby zformulovala principy příští evropské spolupráce a jejich reformu:

• Chceme Evropskou unii založenou na svobodné a pružné spolupráci. Unii, která posiluje svůj vnitřní trh a přispívá k liberalizaci globálního svobodného obchodu.
• Unii, v níž státy při politické spolupráci vstupují do proměnlivých otevřených koalic, aniž by k tomu nutily ostatní či jim to naopak zakazovaly.
• Unii, která se může stát vzorem stability a demokracie pro své sousedy a přispívá tak k ekonomickému a demokratickému rozvoji ve svém okolí.

Dámy a pánové, v naší reformě není nutné začínat úplně od nuly. Rodina evropských konzervativců a reformistů už zanechala v evropské politice významnou stopu. A já pevně věřím v její úspěšnou budoucnost v reformované Evropské unii.

Z angličtiny přeložil a redakčně zpracoval Petr Dvořák pro Pravý břeh.