Andrej Babiš s pečlivě vybranou "reklamní" slepicí FOTO: Andrej Babiš, hnutí ANO
FOTO: Andrej Babiš, hnutí ANO
Kvóty na minimální podíl českých potravin na prodejích velkých supermarketů nemají šanci projít přes Evropskou komisi, což Andrej Babiš podle zemědělského analytika Petra Havla dobře ví. Hlasovací koalice příslušný návrh nicméně předhazuje voličům v předvolebním gestu. České potraviny lze podpořit jinak a úspěch záleží z velké míry na samotných zemědělcích, kteří by měli vlastní produkci dále zpracovávat, dodnes to ale většinou nedělají.
Zpochybnil jste, že by kvóty vyhovovaly větším potravinářům, s tím, že tuzemští zemědělci nejsou schopni v řadě komodit, a to ještě navíc v horizontu jednoho roku, vyprodukovat dostatek surovin potřebných k naplnění kvót. Jaká je tedy v tomto ohledu v Česku situace?
Jakkoliv kvóty možná vyhovují velkým zemědělcům, velkým potravinářům nevyhovují. Statistický úřad kdysi dělal, pak už mu to zřejmě někdo zatrhl, přehled největších dovozců zemědělských surovin k výrobě potravin, což kupodivu nebyly řetězce, ale potravinářské podniky, zejména pak ty, které vyrábějí např. uzeniny, které potřebné suroviny na tuzemském trhu nemají.
Určité výrobky si žádají určité spektrum suroviny. Zůstaneme-li u masa. tak k něčemu je třeba víc bůčku, k něčemu kýty a k něčemu krkovice. A protože se tu např. toho bůčku – který je navíc ze zahraničí levný – nedostává, tak si jej výrobci dovezou. Naši zemědělci jim ho nedodají.
Navíc, přímo zemědělci potraviny do obchodů nedodávají, snad jen sezónní brambory. Do obchodních sítí dodávají potravináři, žádní zemědělci.
I takto zprostředkovaně by se ale českým zemědělcům zvýšil odbyt jejich surovin, nebo ne?
Jak v čem, možná brambor můžeme udělat víc, ale musíme k tomu mít pěstební plochy, což není vždy všude možné. Nejzásadnější bariérou je ovšem klima. Mnohé plodiny jsou u nás k dispozici jen po krátkou dobu a zavařování ten problém neřeší, zákazníci je chtějí čerstvé. Potravináři každopádně potřebují v určitých obdobích dovézt suroviny k dalšímu zpracování, což má ale ten háček, že jakmile by podíl zahraniční suroviny v nějakém výrobku přesáhl určitou stanovenou mez, ocitli by se mimo kategorii českých potravin. A naopak, pokud by ty suroviny nedováželi, výrobků na trhu by bylo méně a někdy by některé nebyly vůbec – potravináři by je neměli z čeho vyrobit.
Velkým potravinářským podnikům tedy kvóty nevyhovují. Babiše nevyjímaje. On dobře ví, že si suroviny na párky a všechny možné jiné věci musí dovézt ze zahraničí, protože na tuzemském trhu je nezíská, tedy určitě ne 365 dní v roce ve stejné kvalitě a objemu. Většina našich velkých potravinářských podniků si dováží surovinu ze zahraničí, což zejména v masném průmyslu je naprosto jasné. Ozvali se ale i vinaři, kteří by v případě kvót těžko navyšovali produkci vzhledem k tomu, že kvůli regulacím beztak nemohou navyšovat plochy meziročně více než o procento, nemluvě o tom, jak dlouho roste réva, než začne plodit.
Naznačil jste, že Andrej Babiš je proti kvótám, nicméně ta jeho strana hlasovala takřka bezvýhradně pro tento návrh, a i v minulosti její poslanci typicky hlasují v souladu s přáním svého šéfa. Pak je tedy otázka, proč kvóty prosazuje.
Pro Babiše to rozhodně výhodné není.
Že by si jen špatně spočítal důsledky?
To není vždy o tom, co nutně musí být přijato. Je to jednoduše nějaké gesto, o kterém si myslím, že i Andrej Babiš ví – a když ne on, tak to ví Faltýnek, a ten mu to řekne – že toto je neprůchozí přes Evropskou komisi. Nicméně klíčová většina lidí v této zemi netuší, k čemu jsme se zavázali, jak to souvisí s pravidly volného trhu apod. Pro voliče a spotřebitele je to gesto, že se tu někdo snaží pomoci našim zemědělcům a potravinářům – jakkoliv ten dotyčný už v té chvíli ví, že to není prosaditelné. Tohle ale voliči posuzovat nebudou. Oni si jen řeknou ‘Ježiš, tady se o ně někdo stará!’.
Takže celá potravinářská komora je proti tomu, pro je jen a pouze agrární komora, a ta nemá vždy stejný zájem jako potravinářská komora. To jsou dva různé subjekty, které se možná v mnoha věcech shodují, ale v těchto rozhodně ne. Podle mě to tedy dělali jako gesto pro voliče, a jako úlitbu určité agrární lobby. I v jejím případě je ale třeba rozlišovat, že jde o lobby již zmíněné agrární komory. Kromě ní totiž existuje i Asociace soukromého zemědělství ČR, která je výrazně proti. A jsou to právě malí zemědělci, kteří – pakliže překonají veškeré nástrahy naší byrokracie – sami vyrábějí potraviny ze svých vlastních surovin, anebo od některého z kolegů z regionu, ale rozhodně ne ze zahraničí.
Spotřeba potravin co nejblíže místu jejich původu má své legitimní a racionální opodstatnění. Jak ji lze rozumně podpořit?
Tady je prostor pro osvětu. Když to bude chtít spotřebitel, tak to budou obchodníci prodávat a požadovat po dodavatelích, a ti dodavatelé – to jsou ti potravináři – to budou chtít po těch zemědělcích. Základ ovšem je, aby to lidé chtěli.
Kromě toho lze preferovat potraviny domácího původu do těch částí trhu, na které má vliv stát – školek, domovů důchodců, nemocnic nebo věznic.
Neměly by se i v této oblasti prosazovat potraviny poměrem cena/výkon?
Musíme si říct, jestli chceme upřednostňovat české potraviny i s vědomím toho, že nebudou vždy nejlevnější.
Jen o cenu by jistě jít nemělo, měl by jí ale odpovídat ten zmíněný výkon, kvalita.
Výkon se skládá z mnoha položek, podle toho, co si kdo prosadí. Můžeme do něj počítat i hledisko ochrany krajiny, způsob hospodaření. Sama Evropská unie má metodiku umožňující vyhlašovat výběrová řízení, v nichž jsou uplatněná tzv. necenová kritéria. To znamená, že lze prostřednictvím legitimního výběrového řízení – nikoliv zákona – zadat dodávky do některé z nemocnic, že dodavatel určitých produktů musí být v určité maximální vzdálenosti, aby se snížila uhlíková stopa, že potraviny budou obsahovat jen určité maximální množství soli, aby měly lepší nutriční hodnotu, že půjde v určité míře o biopotraviny apod. Nelze tedy stanovit, že musí jít o české potraviny, ale je možné požadovat jejich určité vlastnosti.
V případě ovoce a zeleniny, jejichž produkci u nás limituje počasí, ale je možné prodloužit produkční sezónu. Jahody, česnek a další lze sklízet po většinu roku, pokud nebudou na poli. Musejí ovšem být ve skleníku, a v něm musejí být určité technologie, a to stojí peníze a čas. Ovocnářům proto říkám, že si musejí vylobovat dotace na skleníky a dotace na skladování v příhodné teplotě, apod.
Příkladem, že to jde, jsou bratři Hančové z jahodárny ve Vraňanech, kteří prodloužili produkční sezónu několikanásobně. Loni sklízeli jahody od dubna do listopadu.
To už snad využívají stejného vybavení jako pěstitelé marihuany, nebo jak toho dosáhli?
To ne. Předně mají různé typy odrůd, od těch velmi raných až do velmi pozdních, a na šlechtitelských věcech spolupracují s Holanďany, kteří patří k nejlepším v Evropě. Samozřejmě postavili skleníky a co pěstují venku, tak mají pod fólií. Také sazenice pěstují podle určitého časového plánu tak, aby, zjednodušeně řečeno, každý měsíc dozrával jiný druh. Stojí to hodně práce a úsilí a žádá si to ochotu učit se novým věcem a je k tomu zapotřebí mít vizi a perspektivu. To bohužel spousta pěstitelů nemá. Jiná věc jsou ovšem enormní náklady na potřebné zázemí a technologie.
Jak se to povedlo vámi zmíněným pěstitelům jahod?
Sleduji je už léta. Začínali jako běžní pěstitelé s několika hektary, ale postupně to rozvíjeli. Nikoliv naráz, ale v průběhu let dostávali určité dotace, i díky nim zvýšili odbyt a jsou o to efektivnější, že svou produkci i sami prodávají, takže nejsou závislí na výkupních cenách svých odběratelů.
To je další problém našeho zemědělství, že nedodává žádnou přidanou hodnotu – vyprodukuje surovinu, tu zemědělci prodají, dostanou za ni málo peněz a brečí. Ale kdyby tu surovinu, kterou vyprodukují, také zpracovali, zabalili ji, ze zrníček udělali alespoň mouku – ale to oni ne, to dělají mlýny. Zemědělci se tak vzdávají přidané hodnoty, jedině jejímž prostřednictvím lze vytvářet zisk. Toho na pouhé surovině skoro nedosáhnete.
