Na George Orwella a jeho vize si vzpomenu často, i když to mohlo vypadat, že více než 25 let po pádu železné opony nebudou jeho díla v našich reáliích aktuální. Opak je pravdou.
I my teď sledujeme příběh jedné zvířecí farmy. Možná, že se vlastník (nebo nevlastník?) čapích hnízd aktuálně přizpůsobí situaci a poptávce a vybuduje za jiné dotační peníze pandí farmu. Uvidíme, konec konců žijeme v zemi, kde nic není nemožné.
Moc, vliv a peníze by s sebou měly nést i vysokou míru odpovědnosti. K tomuto poznání však naši mocní nedozráli. Naopak, chtějí ještě více moci, ještě více vlivu a ještě více peněz. Politika je jen rvačkou kvůli zájmům, maskovaná jako zápolení kvůli zásadám. Je jako akrobacie, při níž se rovnováha udržuje tím, že se hlásá opak toho, co se dělá. A tak platí, že vítěz píše dějiny, bere vše a určuje pravidla, a to zcela bezohledně za použití obludné manipulace všemi prostředky.
Kritici a oponenti jsou nepřátelé a zrádci a je třeba je umlčet a zúčtovat s nimi. Opět nic nového. Zvláště když se k těmto metodám vracejí bývalí kariérní komunisté a spolupracovníci bývalé Státní bezpečnosti (soudně uznaní neburešové). Odpadlíkům se zase říká obdobně jako v normalizačních letech: zaprodanci, ztroskotanci, podvraceči, samozvanci, imperialističtí přisluhovači, protispolečenské živly, zrádci, antivýchodní síly, vyvrhelové, sebranka atd. Stačí se podívat na internetové komentáře placených trollů. Podobný slovník teď použilo i čínské ministerstvo zahraničí v hodnocení českých nevítačů prezidenta Si Ťin-pchinga.
V záplavě jiných událostí bychom neměli zapomenout na předvelikonoční proslov našeho významného slovenskočeského antipolitika a oligarchy u řečnického pultu jedné z komor českého parlamentu, kterou nazývá žvanírnou.
Dotyčný se předvedl v plné své „velikosti“, tedy nejen jako lhář, podvodník, ale také jako podlý zbabělec. Jak jinak interpretovat to, že ve své denunciační a patetické řeči napadl a urazil nejen své kolegy z poslaneckých lavic, ale také osoby nepřítomné, tedy ty, které se nemohly bránit a okamžitě reagovat.
V mém případě byl vrcholem pokrytectví útok na mé vazby s ODS, se kterou nemám již 23 let nic společného. Kdežto náš hrdina, spasitel a pan neposkvrněný se několikrát veřejně přiznal, že ODS v devadesátých letech volil a krom toho udržoval blízké přátelské vazby s jejím místopředsedou.
Ve svém výlevu zopakoval další nehoráznost o nějakých 200 tisících korunách (sic!), i když dobře ví, že jsem mu řekl, že nemá tolik peněz, aby si mě koupil. Asi proto šel nakupovat jinam. A pak mě také nazval mužem kulturní státní číselné loterie z roku 1994. Opět omyl a faul. Byl jsem pouze několik měsíců minoritním společníkem firmy, která dodávala Státnímu fondu kultury, majiteli loterie, konkrétní službu. To je vše. Na konec projektu by se měl zeptat svého předchůdce, tehdejšího ministra financí, který upřednostnil tehdy již soukromou Sazku a prodloužil její monopol.
Byla by chyba, kdyby agresivnímu křiklounovi prošlo vše, každá lež, každá urážka, každý faul, prostě vše. On si dovolí jen to, co je mu dovoleno. A soudě podle jeho kolosálního střetu zájmů a bezbřehé kumulace moci je mu u nás povoleno opravdu vše. Chtěl bych ho vidět na detektoru lži a na úvod bych mu položil těch 22 otázek, které dostal od občanské iniciativy „Vraťte nám stát“ a které ho rozlítily až do běla. Používá osvědčené metody útoku jako nejlepší obrany, stokrát opakované lži, toho, že důkaz není potřeba, stejně jako že pravda je jen jedna, a sice ta jeho.
Ta největší lež při jeho frontálním vstupu do politiky byla teze o tom, že přeci všichni o něm všechno věděli a přesto jej volili. Nezbývá tedy než se znovu na vše důkladně zeptat a trvat na odpovědích, i s tím rizikem, že si do vás kopne ve svých médiích nebo ve „své“ žvanírně. Je třeba otevřít ty Pandořiny skříňky jeho mega story. Je jich více než dost.
Další jeho oblíbená mantra je teze o tom, že začínal na zelené louce a vše vybudoval sám svou nezměrnou pílí. Ale kdepak. Tu kariéru elitního kádru zahájil už jako 24letý absolvent školy, když se stal kandidátem na členství v KSČ a nastoupil do PZO Chemapol Bratislava. V roce 1980 se stal členem KSČ. Od roku 1982 byl, podle zveřejněných dokumentů slovenského Ústavu paměti národa, vědomým agentem StB. On tuto spolupráci popírá a jeho interpretaci příběhu potvrdil na základě svědectví bývalých pracovníků StB i bratislavský soud. V roce 1985 přešel do PZO Petrimex. V lednu 1993 se definitivně usídlil v Praze a z pražské kanceláře Petrimexu se rodí jeho nová značka Agrofert.
V březnu 2016 práskal bičem v Poslanecké sněmovně. Ono to práskání je takový zvyk, kterého se jen tak nezbavíš. Stejně jako se nedá utéct před vlastním příběhem, i kdyby se tisíckrát přetřel na růžovo. Několikrát jsem byl u toho, když se k dotyčnému vyjadřovali jeho krajané. Vždycky to skončilo tím, že jsou rádi, že ho doma nemají a že by si u nich nemohl dovolit tolik jako u nás. Prý jim stačí, kolik toho vlastní ve své rodné zemi a taky to, jak a s kým k tomu přišel. Inu, doma není nikdo prorokem, že ANO.
On prostě ví, že když obsadí koryta, tak se ti ochotní loajální jedlíci vždycky najdou. Neřídí se žádnými náklonnostmi, nýbrž výlučně svými zájmy. A účel, jak je známo, přece světí prostředky. Kdo ví, možná se inspiroval u Niccola Machiavelliho. I on tvrdil, že morálka do reálného světa nepatří. I on hlásal, že k udržení moci je třeba mít kontrolu nad silným státem a nejdůležitější je udržet si pozici všemi prostředky. Vše tady již bylo, ani náš novodobý blanický rytíř není žádný originál a novotvar.
Chcete-li se dovzdělat k tématu, tak si prosím prostudujte jeho kapitolu v mapování (www.mapovani.cz) a přečtěte si třeba knihu Tomáše Perglera „Příběh oligarchy“. Pokud i po tom budete mít nadále nějaké vznešené iluze, tak je to s vámi vážné, anebo patříte do rodiny, či mezi tzv. užitečné druhy, jak je kdysi nazval další predátor moci Vladimir Iljič Uljanov. A všem bez rozdílu bych doporučoval pozorně sledovat vzájemnou náklonnost mezi dotyčným a naší hlavou státu. Je to velmi příznačné a je možno k tomu dodat řadu alarmujících adjektiv.
