Střetem zájmů se rozumí situace, ve které je člověk odpovědný dvěma nebo více různým organizacím či autoritám, jejichž požadavky na jeho chování a rozhodování se více či méně zásadním způsobem rozcházejí. Je to stav, kdy určitý subjekt, který je povinen něco konat (nebo se naopak nějakého jednání zdržet) se současně dostává i do pozice subjektu, jemuž je takové plnění (zdržení se) ku prospěchu nebo naopak ke škodě.

Obrana společnosti před fenoménem střetu zájmů patří mezi její normotvorné definice, podle nichž se hodnotí úroveň správy země. A nejde jen o zákonné předlohy, ale i o obecně sdílený veřejný zájem a respektované dobré mravy. I podle toho můžeme mluvit o plnohodnotné pluralitní demokracii, s vyváženou dělbou a kontrolou moci, nebo o vládě oligarchie či dokonce o diktatuře.

„Střetem veřejného zájmu se zájmem osobním se rozumí takové jednání, popřípadě opomenutí veřejného činitele, které ohrožuje důvěru v jeho nestrannost nebo při němž veřejný funkcionář zneužívá svého postavení k získávání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo jinou fyzickou či právnickou osobu.“ Takto definoval pojem střet zájmů zákon č. 238/1992 Sb. Ve svém paragrafu 1, v odstavci 2.

Střet zájmů nemusí být automaticky vnímán jako nečestné či přímo protiprávní jednání. Je to však stav zvýšeného rizika, kdy osoba vykonávající veřejnou funkci je permanentně vystavována pokušení klientelismu, nepotismu či korupce.

Politik, jakožto zvolený zástupce občanů, je svým voličům přímo odpovědný, a neměl by jednat proti jejich zájmům. Proto se má za to, že politik v určité funkci nesmí zastávat pozice v některých ekonomicky či mocensky významných organizacích. Toto může upřesnit zákon.

V českém právním řádu je takovým zákonem zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Ten sice neobsahuje výše citovanou definici pojmu ze zákona z roku 1992, ale mimo jiné reguluje střety veřejného zájmu s osobními zájmy veřejných funkcionářů (poslanců, senátorů, členů vlády, starostů, místostarostů, členů obecních a krajských zastupitelstev, ale také vedoucích organizačních složek státu a členů statutárních, dozorčích nebo kontrolních orgánů zákonem zřízených právnických osob).

Veřejným zájmem je zde takový zájem, který je daný funkcionář povinen z titulu své funkce prosazovat nebo hájit, osobním zájmem pak takový, který mu přináší určitou osobní výhodu nebo zamezuje snížení jeho prospěchu. Veřejnému zájmu musí dát veřejný činitel vždy přednost, nesmí využívat svého postavení a pravomocí ku prospěchu svému nebo jiné osoby, odvolávat se na svou funkci při řešení osobních záležitostí a nemůže také dát za odměnu svolení k využití svého jména ke komerčním reklamním účelům. O svých osobních zájmech podávají veřejní funkcionáři čestná prohlášení a také konkrétní oznámení při projednávání svých návrhů. Nesplnění takového oznámení je přestupkem, za který lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč. Toto je citace z paragrafu 4 dnes platného zákona.

Stejný zákon říká, že veřejný funkcionář uvedený v paragrafu 2, odst. 1 písm. c) až i) nesmí:

1. podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost
2. být statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, nebo
3. být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář

Ve střetu zájmů nebývají jen politici a veřejní funkcionáři, ale nezřídka i žurnalisté. Novinář se do střetu zájmů dostává v okamžiku, kdy mu nějaký jeho závazek vůči další osobě či organizaci brání pravdivě, otevřeně, pokud možno objektivně a nezkresleně informovat o všech relevantních a dostupných faktech. Takovým závazkem bývá již samotný zaměstnanecký poměr.

Žurnalista by neměl být přímo vázán na konkrétní politickou stranu a zároveň psát o politice. Neměl by být zaměstnancem či spolupodílníkem firmy, jejíž hospodářské výsledky může ovlivnit svým psaním.

Sousední Slovensko a také Maďarsko mají hlavní problém ve zjevném klientelismu. V Maďarsku je to dnes viditelná osa: Viktor Orbán – Csaba Tarsoly (spol. Quaestro) a na Slovensku krom jiných: Robert Fico – Juraj Široký (spol. Váhostav). Snad i proto oběma imponuje autoritativní způsob vládnutí v Rusku, který je úzce propojen s nejvlivnějšími oligarchy. U nás jsme šli ještě dál – klientelismus jsme propojili se střetem zájmů způsobem, který překročil doposud všechny známé příklady, tedy ze států, které se deklarují jako demokratické.