ROZHOVOR / Tento týden do kin vstupuje animovaný film Život k sežrání. Příběh kluka s nadváhou, který touží po svém místě na slunci, ještě před českou premiérou zaujal na zahraničních festivalech. Scénář napsal Petr Jarchovský, zkušený scenárista (Pelíšky, Želary, Pupendo, Kawasakiho růže, Občanský průkaz), který se ale vůbec poprvé setkává se specifickým světem animované tvorby.  

Vypadá to, jako kdybyste prožíval scenáristovu krizi středního věku a chtěl si vyzkoušet nové, nepoznané věci. Před rokem měla v Českém rozhlase premiéru Olmerka, rozhlasová hra o zpěvačce Evě Olmerové, následovala vaše úplně první zkušenost s animovaným filmem…

Olmerka měla dlouhý proces vzniku. Už to bude osm let, kdy mě v jejím životopise zaujala jedna epizoda. Někdy kolem roku 1968 měla tehdy už zkušená zpěvačka románek s mladičkým Michalem Tučným, který se do ní zamiloval. Ten životní fragment roztočil kola mé představivosti. Původně jsem myslel na divadlo, nakonec jsem s námětem oslovil Českou televizi, kde mi bylo řečeno, že scénář k životopisnému filmu o zpěvačce připravuje Štěpán Hulík. Když mi můj skvělý student z FAMU za dva roky zavolal, že to vzdal, už ze mě prvotní nadšení vyprchalo. Vlastně se bojím příběhů, kdy se osobnost stane veřejným majetkem a každý na ni má nějaký názor. Přesto jsem napsal tři díly, aby mi nakonec v televizi řekli, že by to bylo drahé, především s ohledem na výkup práv k americkým písničkám, které s českým textem Eva tak skvěle zpívala. Nakonec se mě zeptal kamarád a dramaturg Martin Velíšek, jestli to nechci zkusit přepsat pro rádio. Neměl s tím žádnou zkušenost, tím spíš si vážím toho, jak to dopadlo. Skvělá práce zkušených rozhlasových tvůrců.

A ten animovaný film?

Já byl přizván do týmu vedeného režisérkou Kristinou Dufkovou, kdy práce na filmu už nějaký čas probíhaly. Měli hotové návrhy loutek, ale stále jim chybělo kvalitní libreto. Já se s Kristinou znám, její manžel Jirka Macháček hrál ve filmech Honzy Hřebejka, takže se na mě obrátila, zda bych jim pomohl. Jenomže já se obával, že to nebudu umět. Už jednou jsem odmítl práci na Lichožroutech, když jsem zjistil, že je nad mé síly přemýšlet za ty loutkové panáčky. Prostě, nejsou to mé vody, hraný film je docela jiný žánr. Takže jsem váhal, ale když jsem si přečetl knížku Mikaela Olliviera, zjistil jsem, že je žánrově velmi podobná tomu, jak psal můj osudový spisovatel a kamarád Petr Šabach. Byly to autentické vzpomínky na pubertu, na rozdíl od Šabacha to sice nebyla taková sranda, ale řekl jsem si, že mi dají možnost vnést do nich i něco ze sebe, svou zkušenost s dospíváním. Tak jsem řekl, že to zkusím. Když jsem psal první verzi, nedělal jsem si starost,  že jde o jiné médium. Prostě jsem psal takové Pelíšky. Ale nakonec to vůbec nebylo snadné, dopracovali jsme se až ke čtrnácti verzím scénáře!  Až postupem času jsem zjišťoval, jak odlišná je to disciplína psát scénář pro animovaný film.

V čem je to jiné?

Když vymyslíte dobrou komediální látku, režisér a dobří herci vám ji na vykolíkovaném terénu tak říkajíc dopečou, dohrají, lze zkoušet více variant a pak se vezme ta nejlepší. To v animovaném filmu nelze. Tady všechno, co napíšete, na plátně nakonec bude slovo od slova. Každé gesto, každá replika se pak totiž velmi dlouho animuje, pomaličku natáčí okénko po okénku. Takže šlo o to každou repliku maximálně zpřesnit ještě před natáčením, aby dramatické akce měly kýžený efekt. Přísný, pozorný dohled režisérky je logický, jelikož jediný pohyb, gag, vyrábějí ona a její tým třeba čtrnáct dní. I proto je rozdíl v počtu natáčecích dní znatelný.

Hraný film lze dnes natočit za tři týdny, ten animovaný zabere stovky hodin trpělivé práce. U hraného filmu si člověk může říct, příště to bude lepší, ale u „animáku“, vzniká-li dejme tomu deset let, jde o běh na opravdu dlouhou trať. Zvlášť, když Kristina pracuje s tradiční animací, jako pracoval třeba Jiří Trnka, vše se dělá tradičními technikami, ručně, bez použití počítačových efektů. Způsob je to jedinečný, zdlouhavý a nákladný, ale když se povede, stane se z něj artefakt, kterého si prostředí animovaného filmu všimne a ocení ho.

Jaký jste měl dosud vztah k animovaným filmům?

V posledních letech mi ho zprostředkovávaly především mé dvě dcery.  Byly z první generace dětí, vyrůstajících na počítačových seriálech. Neminuli je Pokémoni, a pak vlna zájmu o japonské filmy ve stylu „anime“, obrovské kultury komiksových příběhů v čele s Hajao Mijazakim. Především starší Anička je sjížděla v pokojíčku prakticky každý den. Byli jsme nevrlí, říkali jsme si,  kdyby si radši něco četla. Mrmlání ustalo až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se Anička během jediného roku naučila ve svém pokoji anglicky líp než ve škole. Za dva roky jí nestačila angličtina, přidala si japonštinu a pak japonskou literaturu. Dnes je vystudovaná japanoložka, žije v Tokiu a píše skvělé romány odehrávající se v japonském prostředí.

Rád říkáte, že se vám nejlépe píše o nažitých věcech, o vlastní zkušenosti. Platí to i pro film Život k sežrání?

Určitě, i proto mě oslavily tyhle vzpomínky chlápka, který je stejně starý jako já. Jakkoli jde o retro, nebránilo nám vytvořit z něj současný příběh, zápas chlapečka s jeho tělesnou nedokonalostí, do něhož jsem se vciťoval snadno, neboť jej svádím celoživotně.

Bylo obtížné nasát svět dnešních puberťáků včetně jejich žargonu?

Všichni stárneme. Učím na FAMU třicet let, pod rukama mi procházejí stále mladší lidé, kteří mluví o svých postavách, o svých problémech, o rodinným konstelacích. Mám je dobře „nastudované“ , zároveň si tím pádem uvědomuju vlastní limity. Když je poslouchám, často opravdu nevím, o čem mluví. Tak odlišný je jejich svět a jejich slovník, jejich slang vycházející z používání sociálních sítí se spoustou zkratek a anglicismů. Čili, pokud byl v našich šabachovských látkách generační průnik mne a Petra přirozený, tady jsem se bál, abych nebyl trapný. Naštěstí má Kristina děti, starší talentovaná Berta už studuje scenáristiku, četly to a nedopustily by, aby ten scénář šel mimo nějakou generační autenticitu.

Premiéra je tento týden, přesto film už během předpremiér zaujal na zahraničních festivalech. To je skvělá zpráva.

Česká animace drží vlajku pořád vysoko, navzdory nedostatku peněz v oboru a malému trhu. Jde mimo jiné i o výsledky skvělé práce katedry animace na naší fakultě, jíž je Kristina rovněž absolventkou.

Co chystáte nyní?

Scenáristův úděl spočívá v tom, že s hotovými látkami v šuplíku čeká, až se na ně najdou peníze. Ale tak to bylo vždycky. Málokdo už si dnes vzpomene, že Pelíšky od první verze scénáře čekaly na realizaci šest let. Podobně tak třeba televizní série Pozadí událostí. Tehdy mě pobavilo, když mi mnozí sugerovali, že v ději komentuju aktuální situaci ve škole; ta byla tehdy velmi napjatá kvůli manipulativním postupům tehdejšího vedení. Jenže já Pozadí událostí s Michalem Sýkorou napsal o čtyři roky dřív, když jsem ještě o jistých osobách, které jsem měl karikovat, neměl ani tušení, že někde existují. Co se týče těch aktuálních věcí, v podstatě z mé strany hotové jsou dvě.

V první řadě je to filmový scénář tragikomedie ze současnosti Kde byla Sofie…? Chceme jí navázat na naši spolupráci pro film, je to látka, kterou dlouhou dobu obrábíme a jsme přesvědčeni, že má smysl, aby podle ní vznikl film pro kina. Tou druhou věcí je televizní minisérie. Honza Hřebejk si před pár lety přečetl knížky investigativního novináře Radka Kedroně Operace Rath / Pohled do policejního zákulisí a Vladimíra Dbalého Sněžím! Deník bílé mafie. V obou případech knihy vychází z policejních odposlechů. Podle mě mají potenciál černé komedie ve stylu „Ivánku kamaráde“.  Když tehdy Nova souhlasila, že do toho půjde, napsal jsem v ajfru rovnou šest dílů. Jenomže pak to dali přečíst právníkům, kteří nechtěli riskovat nějaký konflikt a dali od toho ruce pryč. Podobně jsme následně dopadli v České televizi. Tam ale nyní snad není vše ztraceno, máme tam zastánce v dramaturgovi, který tu látku hájí, takže naděje, že tahle věc vznikne, stále trvá.