KOMENTÁŘ / Gesto prezidenta Petra Pavla, který poděkoval předsedovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndu Posseltovi za zlepšení v česko-německých vztazích, je dobrou zprávou o vývoji v naší zemi. A je to taky moc špatná zpráva pro všechny údajné vlastence a takové ty postavičky, co se nazývají konzervativci. Ano, od strašení tím, že sudetští Němci „našim lidem“ vezmou chalupy, jsme se konečně aspoň trochu posunuli.
Když v lednu 2013 v předvolební debatě Václava Moravce Karel Schwarzenberg o odsunu Němců v roce 1945 řekl, že „to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta (Edvarda) Beneše ocitla v Haagu“, měl samozřejmě pravdu. O zločinech a selháních Edvarda Beneše by se dalo říci ještě leccos tvrdšího. A tato pravda mu prohrála volby.
Laciný nacionalismus, nenávist, vyvolávání strachu a skandální inzerát v deníku Blesk, to byl styl Zemanovy kampaně, který měl ten zakořeněný odpor k našim někdejším sudetoněmeckým spoluobčanům ještě podpořit. To všechno se neslo společností a výsledkem bylo deset let Miloše Zemana na Pražském hradě. Ano, stal se hlavou státu, protože šířil zlo a lži – a dělá to doposud.
Volby v roce 2013 ukázaly, jak málo a špatně se Češi vyrovnávali se svojí vlastní vinou a se zločinem, jehož důsledky v Sudetech můžeme sledovat, kdykoli do nich přijedeme. Protože když odněkud násilím vyženete miliony původních obyvatel, nemůže taková věc dopadnout nikdy dobře. Jak se ale zdá, přece jen jsme se za těch deset let od první přímé volby prezidenta reálně posunuli.
„Vítám posun v Sudetoněmeckém krajanském sdružení a chtěl bych poděkovat Berndu Posseltovi, opravdu si toho vážím,“ řekl v pátek Pavel. Dorazil totiž na zahájení Bavorsko-českých týdnů přátelství v německém Selbu, kam dokonce přijel na motorce. Tak nebetyčný rozdíl oproti Miloši Zemanovi jsme si snad ani neuměli představit – a ne, řeč teď není o použitém dopravním prostředku.
Údajní vlastenci a konzervovači normalizace (kteří si říkají konzervativci) už se zlobí. Naší tradicí je přece nenávist, nikoli slušné chování, snaha o konsenzus nebo třeba prostá tolerance a uvědomění si vlastních chyb. Alespoň podle nich. My ostatní můžeme Pavlovi za jeho gesto poděkovat stejně, jako on poděkoval Posseltovi.