Bývalý předseda české vlády a bývalý dlouholetý předseda a místopředseda Senátu Petr Pithart pronesl ve čtvrtek během oslav výročí 17. listopadu projev, za který sklidil několikerý velký aplaus zaplněného Albertova. Vyzval v něm mimo jiné, aby lidé nedávali ve volbách do Poslanecké sněmovny v příštím roce hlasy firmě namísto politických stran a nenechali se rozdělovat kategorizováním a údajnou příslušností k některým uměle vytvořeným skupinám.

„Budeme si … příští rok na podzim moci vybrat vedle normálních stran také firmu, dokonce rodinnou firmu, firmu stále více prosperující. Věřím, že nám včas dojde, že každá firma má přece své personální oddělení, kde jsou připraveny formuláře s výpověďmi. Ano, také tím se firma liší od politické strany. A pak, ve firmě se doopravdy nehlasuje, leda tak na teambuildingových setkáních, o tom, jestli bude po večeři tanec nebo společenské hry,“ řekl také Petr Pithart. Text jeho projevu přinášíme v plném znění.

Jací jsme byli

Už je to dávno, kdy jste tu byli poprvé. Vy, tehdejší studenti, tenkrát o sedmadvacet let mladší. Jací jste byli?

Byli jste skvělí. Byli jste první. Dohodly se tehdy velmi různé skupiny studentů, že na tomto místě zorganizují vzpomínkové shromáždění. Úřady je stěží mohly nepovolit.

Měli jste totiž v ten den roku 1989 mocného spojence – to vám chci zvlášť připomenout –, totiž naše dějiny, které jsou jako ponorná řeka: Často to vypadá, že snad ani žádné nemáme, pak se ale vynoří na povrch a pomohou pohnout stojatými vodami. Také tenkrát pomohly. Sedmnáctý listopad přece nepřímo, ale zcela jasně odkazuje také ke vzniku samostatného státu, k masovým demonstracím proti protektorátnímu režimu 28. října 1939.

Shromáždění tady na Albertově se proměnilo v demonstraci a moc zasáhla hrubou silou. Ale mlčela o tom, co se stalo. První použitý komunikační prostředek byla – nikoli poprvé v našich dějinách – jeviště divadel; odtud se diváci toho dne dovídali od studentů DAMU a herců jako první, co stalo na Národní. Pak jste hned vyhlásili stávku a hlavně, přičinili jste se, aby se zpráva o ní, o vašich protestech a požadavcích, rozšířila po celém, tehdy němém a hluchém Československu. Přitom nebyly žádné mobily, natož sítě.

Těch sedmadvacet let je hodně, hodně dávno. Kdyby ve svých sedmadvaceti letech vzpomínala na svůj vznik první československá republika, pak by se psal podzim roku 1945, na květen příštího roku by se chystaly první poválečné volby, ve kterých budou moci kandidovat jen ty strany, které se navzájem povolily. Jakoby za trest za to ty nekomunistické utrpí porážku. Vykročilo se tehdy na šikmý svah k únoru 1948 a pak k teroru padesátých let. Jen málokdo to ale tehdy, po prvních sedmadvaceti letech, předvídal.

Co předvídáme dnes? Po sedmadvaceti letech od listopadu 89?

Dnes žijeme v parlamentní republice, ale není málo těch, kteří by chtěli mít v čele státu vůdce. Aby se mohli bezstarostně spoléhat na to, že ten nahoře všechno za ně zařídí. Máme dobrou ústavu, horší je, že nám málo vadí, když se jí nedbá. Lišíme se, zdá se, od vyspělejších zemí ze všeho nejvíc právě neochotou respektovat pravidla, je to bohužel takový český národní sport: ošidit stát, úřad, instituci, obchodního partnera. Sport, na který jsme dokonce jaksi podivně hrdí: Na nás si nikdo nepřijde, ani ti v tom Bruselu.

Tentokráte to ale máte v rukou: jste přece, nebo brzy budete voliči. Říká se to o každých volbách, takže neřeknu, že ty následující budou nejdůležitější. Ale myslím si to. Budeme si v nich příští rok na podzim moci vybrat vedle normálních stran také firmu, dokonce rodinnou firmu, firmu stále více prosperující. Věřím, že nám včas dojde, že každá firma má přece své personální oddělení, kde jsou připraveny formuláře s výpověďmi. Ano, také tím se firma liší od politické strany. A pak, ve firmě se doopravdy nehlasuje, leda tak na teambuildingových setkáních, o tom, jestli bude po večeři tanec nebo společenské hry.

Mluvil jsem nedávno v Rudolfinu o tom, jak a kam se pohybuje český rak. Nejenže leze pozpátku, razí tu svou cestu neznatelně, po milimetrech, po centimetrech. Mne slovní ujišťování vládních politiků o tom, že oni ručí za to, že jsme a provždy budeme součástí Západu, nepřesvědčují. Ani se nenadějeme, a mohli bychom se octnout v objetí partnerů z východu, třeba toho, o kterém jsme se dozvěděli, že je prý strategický a že umí dobře stabilizovat umrtvenou společnost. Že u nás okázale nakupuje. Ale tím to končí. Nedejme se napálit, chtějme například také vědět, která nebo které politické strany, kteří politikové nebo vlivní lidé kolem nich jmenovitě mají z hospodářských a obchodních vztahů s Čínou finanční prospěch.

Před čtyřmi lety jsem se rozhodl odejít z politiky, abych se mohl vrátit na svoji alma mater, potkávat se s vámi, se studenty, poznávat vás, a snad vám, alespoň některým z vás, něco povědět jako učitel, leccos se i sám od vás dozvědět.

Dnes jsem vás sem nepřišel burcovat, přišel jsem vám říct jen to, že vám věřím. Pokud by bylo potřeba nechat se vyburcovat, dokázali byste to sami.

Vidím a slyším kolem sebe v poslední době něco jako silné rojení, dříve neznatelné. Znamená to, že vnímáte, co se děje, a také, co se neděje, ačkoli by se dít mělo.

Jste studentky a studenti z celé České republiky. Všech možných oborů. Víte z vlastní zkušenosti, že v různých částech země se nežije lidem stejně dobře a že je to stále větší a větší problém. Není tomu tak ale proto, že by se pomyslná pražská kavárna cítila být nadřazena venkovské hospodě. Také nevím o tom, že by tu někdo sám sebe označoval za elitu. To se u nás nenosí, nikdy nenosilo. Jsou to, jak se říká, přání otcem myšlenky. Tyhle rozeštvávající předhůzky zavánějí rudohnědou demagogií a připomínají doktrínu třídního boje. Patřilo přece a pořád ještě patří ke světlým stránkám plebejství české demokracie, že v našich hospodách popíjeli spolu pivo inženýr a zedník, že v kavárně si u jednoho stolu povídali učitel a šofér. Tak tomu mnohde jinde ve světě není. Ale pozor na to, aby to tak zůstalo. Bylo by neštěstí, kdyby nálepky jako pražská kavárna a venkovská hospoda vyznačovaly napříště skutečné štěpné linie našeho národa. Tyto linie, pukliny, ve skutečnosti vytváří globalizující prostředí, které samovolně zvětšuje nespravedlnosti špatně, nikoli málo regulovaných trhů.

Nevěřme ani tomu, že za všechny nevyřešené problémy může politická korektnost politiků a zejména prý intelektuálů. Zrovna my, řekl bych, že dosti prostonárodní Češi, Moravané a Slezané, máme pro takovou korektnost uděláno! Nepřistupujme na taková matení pojmů českými trumpy.

Bylo mezi vámi před lety slyšet, že vám někdo ukradl revoluci. S revolucemi už to tak bývá, že je někdo ukradne. Ve skutečnosti v zemi ochabla občanská bdělost. Proto se místo revolučních přemetů raději spolehněme na trvalou kritickou aktivitu. Nenechte se odradit ani tím, jak občanskou společnost poslední dva prezidenti vykazovali z veřejného prostoru. Kdo prý neprošel ohněm voleb, kdo je v tomto smyslu bez mandátu, nemá co mluvit do politiky. Je to nesmysl, je to právě opačně. Politické strany bez inspirací a tlaků občanské společnosti tápou a bloudí, hubnou na pouhé aparáty, ale neztrácejí moc.

Vaše rojení v posledních letech ukazuje, že občanská společnost posiluje. Nedělám si iluze: studentský politický život bývá efemérní záležitostí, i když někdy velmi spektakulární. Víme všichni, že přijde zkouškové období, prázdniny, a v úlu se to zase uklidní. To je normální.

Pořád už ale budete občany, zkoušky nezkoušky. Pořád budete voliči. K volbám podle statistik mladí lidé moc nechodí. Doufám, že se to netýká vás. Nemyslete si, že to vykompenzujete semtam nějakou demonstrací či happeningem. Jednejte tak, aby se ti z vás, kteří se úspěšně uplatní v bohatších zemích, a ať je jich co nejvíc, chtěli vracet domů jako do slušné, spořádané země a byli ochotni pro ni pracovat. Z vděčnosti k těm, kteří tu byli před námi, ze solidarity se současníky a z odpovědnosti k těm, kteří se tu teprve narodí.

Byli jste tenkrát skvělí. Jací jste dnes, to vám nebudu říkat já, to byste měli vědět vy sami. K čemu jste odhodlaní, co budete ochotni obětovat ve prospěch liberální demokracie, která začíná být v celé střední Evropě ohrožená, za co vám stojí evropská, západní orientace naší země, to víte vy sami nejlépe. Buďte kritičtí, v neposlední řadě sami k sobě. Mluvte o tom všem nahlas, pořád, nejen dnes. Neustávejte. Věřím vám.