Dnes si připomínáme 10. výročí úmrtí Václava Havla (1936–2011), významného intelektuála, dramatika a esejisty, odpůrce komunistického režimu, disidenta a spoluzakladatele Charty 77, prezidenta republiky, který se jako státník zasloužil po listopadu 1989 o návrat Čechů do demokratické Evropy a na svobodný Západ. Česká republika souběhem různých okolností procházela po jeho smrti složitým desetiletím, kdy byl výrazně poškozován demokratický a právní řád. Je symbolické, že do dalších let nyní vstupujeme s novou vládou v čele s premiérem Petrem Fialou, která se v koaliční smlouvě hlásí k tradici havlovské politiky.

Při té příležitosti jsme položili několik otázek Havlovu příteli Petru Pithartovi, který je jako intelektuál a politický myslitel nepřehlédnutelnou osobností českého veřejného dění. Pithart rovněž patřil k disentu a signatářům Charty 77, stejně jako Havel byl tváří sametové revoluce a republice sloužil mimo jiné jako předseda Senátu PČR.

Kdy a za jakých okolností jste se vlastně s Václavem Havlem osobně poznal a spřátelil? A jak na vás tehdy zapůsobil?

Potkal mne a Pavla Rychetského, mladé asáky na pražských právech, začátkem léta 1969 na ulici. To se už naplno rozjížděla normalizace, deprese, emigrace přátel, mizely časopisy a noviny, jeden za druhým… A na oko rozzlobeně nám vynadal, že nebylo nic připraveno, ani ústava, nejdůležitější zákony… To se nezlobte, pánové právníci, ale takhle to příště být nemůže… V podstatě jako už jakýsi skoro vůdce nám rozdal úkoly… To poslední mne tehdy napadlo vůbec poprvé.

Předpokládám, že jste znal už tehdy Havlovy divadelní hry a četl jeho eseje. Jak jste se stavěl k Havlově polemice s Kunderou o tzv. Český úděl?

Havel měl kritický, ba dokonce skeptický názor na pražské jaro a za tímto svým postojem si stál, ručil za něj: nezvolil si emigraci, ale zůstal doma, pokoušel se něco dělat, šel třikrát do vězení… Naopak Kundera, adorující rozkochaně a plačtivě („lyricky“) pražské jaro, do emigrace pro jistotu vyklouzl. Co chcete víc?

S odstupem času se zdá, že od Charty 77 byl Václav Havel jednoznačným vůdcem československého, resp. českého disentu. Jak se podle vás před rokem 1989 vyvíjela v tomto ohledu jeho role?

Václava Havla až do roku 1989 nikdo nikdy nikde nikam nevolil. Natolik byl nespornou autoritou všude, kde působil. Paradoxně byl poprvé a jednomyslně volen až komunistickým Federálním shromážděním, a to hned do úřadu prezidenta republiky.

Jaký Havlův čin nebo postoj v úřadu prezidenta republiky považujete po letech za důležitý, a zároveň přehlížený či nedoceněný?

Osobním kouzlem si získal americké prezidenty (a jejich dámy!) a patřičně toho využil, když je přesvědčoval, že máme být co nejdříve členy Severoatlantické aliance. Vždyť oni to vůbec neměli v plánu! Anebo měli, ale až mnohem později, což by ovšem také mohlo docela dobře znamenat, že nikdy.

Dále čtěte

Nakupte dárky včas! Darujte předplatné Týdeníku FORUM svým nejbližším

Do Vánoc nám už nezbývá tolik času, proto je třeba se zamyslet nad dárky pro své okolí. Máme pro vás…

Rozdíly mezi našimi třemi posledními prezidenty nejsou jen kvalitativní či charakterové. Zatímco Havel si uvědomoval, že civilizačním domovem Čechů jsou Evropa a Západ, Klaus latentně pracoval pro Rusko a Východ a Miloš Zeman se otevřeně chová jako lobbista eurasijského Orientu. Kde se bere ta rozpolcenost českých politických elit?

Je to vlastně naše tradice, protože takto je na ose Západ a Východ nebo ve vztahu k Rusku rozpolcen český národ už od dob národního obrození. Ačkoli největší a nejuctívanější Češi, Havlíček a Masaryk, viděli Rusku až do žaludku.

Václav Havel po sobě zanechal velké státnické a intelektuální dílo. V mnohém jeho význam připomíná T. G. Masaryka, svým globálním vlivem jej však dokonce předčí. Jak byste stručně charakterizoval tyto naše prezidenty a popsal jejich výjimečnost?

Havel zkrátka nebyl velkohubý „maločech“, jakými byli ti dva po něm. Neměl naše národní mindráky. Jako je neměl Masaryk. Ale chápal je a ohleduplně se jim vysmíval.

A na závěr: jakou vlastnost jste měl u Václava Havla nejraději?

Především jeho sebeironii, „sebeshazování“, což vyjevil snad nejvíce ve filmu Odcházení, který si sám režíroval.