Na dotaz, zda máme sdílet obavy některých politiků, že se ČR stává prokurátorskou republikou, kde politik či úředník nebude chtít nést za nic odpovědnost, aby nebyl náhodou příští den z něčeho obviněn, uvedl v pátečních Hospodářských novinách předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, že se policisté a státní zástupci sice konečně přestali bát, ale při své emancipaci dělají spoustu přehmatů. Rychetský za nimi vidí „jistou odbornou nezpůsobilost“ a uvedl příklad: „Stíhají třeba všechny členy zastupitelského sboru podle toho, jak hlasovali o nějaké veřejné zakázce, třeba prodeji pozemků. Tady já mám vážné pochybnosti. Protože druhým krokem může být, že budou stíhat poslance podle toho, jak hlasovali, byť oni mají úplnou ústavní ochranu.“

Něco podobného se stalo, když státní zastupitelstvo stíhalo poslance ODS Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fukse za údajnou korupci, která měla spočívat v tom, že se v rámci politických dohod vzdali svého mandátu a pak za „odměnu“ dostali funkce v různých státních podnicích.  Nejvyšší soud ovšem rozhodl, že nebyli za své jednání vůbec trestně stíhatelní. Kdyby tomu tak nebylo, získalo by státní zastupitelství moc dozoru nad politickým jednáním a demokratická Česká republika by se přiblížila íránské teokracii, kde je politika pod dohledem mravnostní policie. Inkriminované jednání se nám nemusí líbit, ale od toho jsou v demokracii opozice či nezávislá média, aby je kritizovaly, a v konečné instanci to jsou pak sami voliči, kteří mohou ve volbách takového praktiky potrestat.

Chtěl-li Ištván a spol. udělat z prokuratury jakéhosi velkého Zákonodárce, který dozoruje všechny oblasti lidské činnosti, nebyl vůbec první. Už francouzští revolucionáři chtěli politiky a s nimi pak celou společnost donutit k ctnosti: srážka reality s ideály osvícenství ovšem vedla k ustavení z jakékoli rozumné míry vykloubené spasitelské vlády, která se změnila v děsivou noční můru, kdy revolucionáři předkládali jakémukoli jednání lidí politický význam či ideologický záměr, proti kterému bylo nutno bojovat či jej trestat. V podobném duchu chtěli zahrnout tuzemští státní žalobci oblast politiky a morálky mezi jednání, které je možno posuzovat z trestněprávního hlediska. To je podstata totality, kde měla ideologie, kterou můžeme klidně nazývat ctností, obsáhnout a sjednotit všechny oblasti života člověka a společnosti a penalizovat je. V normální společnosti se ale s člověkem, který lže, nepřátelím, stejně jako politika, který se chová nemravně či jedná nečestně, nevolím.

Korupce je nebezpečná rakovina, která – když překročí únosnou míru – je schopna narušit celou společnost, ekonomiku i politiku. Ještě hůře může ovšem dopadnout boj s korupcí, pokud získá chiliastické rysy, vymkne se uměřenosti, základním principům demokratické a otevřené společnosti a stane se z něj nástroj spásy fanatiků či „jen“ populistů.

I když se nakonec síla tuzemské demokracie ukázala větší, než byla na Janukovyčově Ukrajině, kde byla expremiérka Tymošenková uvězněná za podpis obchodní smlouvy s Moskvou, a stíhání exposlanců bylo jako bezpředmětné zastaveno, úskalí „boje s korupcí“ je stále aktuální, a nemusí se přitom jednat o spasitelský komplex demokraticky i jinak nedospělých a přitom ambiciózních státních zástupců – podobně se tak může dít i v rámci mocenského či podnikatelského záměru.

Tak se na vlně boje proti korupci vyhouplo vzhůru na žebříčku popularity hnutí ANO Andreje Babiše, ačkoli tento velkopodnikatel a zároveň i ministr financí a vlastník médií představuje takový střet zájmů, že větší si už lze stěží představit, a je tak hrozbou korupčního jednání neobyčejného rozsahu. Hrozbou, která není vůbec potencionální, jak ukázal nedávný zákon o biopalivech. Pozor na politické spasitele, kteří zároveň podnikají.