Kreml legitimuje svou agresi proti Ukrajině údajným nebezpečím ze strany ukrajinského fašismu, kterému se musí Rusko – prezentující se jako vítěz nad nacismem – „bránit“. Jako kdybychom se s Kremlem vrátili do zářijových dní roku 1938, kdy „mírotvorce“ Adolf Hitler přesvědčoval domácí i světové veřejné mínění, že za krizi mohou českoslovenští váleční štváči v čele s Edvardem Benešem.
Podobně byla založena propaganda všech antiliberálních hnutí v Evropě minulého století. Italští fašisté se pasovali do role ochránce italské (nejen) společnosti před marxismem, němečtí nacisté měli Evropu spasit před ruským bolševismem a komunisté ji bránili před fašismem. Ve skutečnosti měla všechna tato hnutí jeden společný cíl: zničení západní liberální demokracie. Současná kremelská ideologie jakéhosi národního bolševismu, denně se valící z ruských státních médií, i když oficiálně nepřiznaná, spojuje to „dobré“ z fašismu a komunismu.
To ovšem není vůbec nic nového. Komunistická strana Itálie, která se prohlašovala za jediného opravdového protivníka Mussoliniho. Ve skutečnosti pomohla fašistům k moci, když se především snažila politicky vyšachovat socialisty. Podobně i němečtí komunisté, postrkováni Kominternou, v době smrtelného ohrožení Výmarské republiky nacisty, útočili na tamní sociální demokraty, kteří byli hlavní hrází proti nástupu Hitlera k moci. Je to pochopitelné: komunisté měli stejný zájem zničit Výmarskou republiku jako jejich hnědá konkurence.
Spolupráce Německa a sovětského Ruska – v opozici proti poválečnému versailleskému systému – vyvrcholila v roce 1939 sovětsko-nacistickým paktem, ve kterém si v tajném dodatku obě totalitní mocnosti mezi sebe rozdělily východní Evropu, aby pak společnými silami napadly Polsko a rozpoutaly tak 2. světovou válku.
Jakmile byly v srpnu 1939 vymezeny sféry vlivu, mohly se naplno projevit vzájemné city. Nacistický poslanec, vysoký úředník ministerstva propagandy a profesor politických věd na berlínské univerzitě Wilhelm Ziegler jásal: „V této válce se svět rozdělil zřetelně podle vyznání hospodářsko-sociálního. Východ stojí proti Západu, socialismus proti kapitalismu a hnutí širokých mas proti tenké vrstvě lstivé plutokracie.“ Ano, zatímco v demokraciích byly díky buržoasnímu (židobolševickému) parlamentnímu triku masy rozdělené, v totalitách – chtě nechtě – táhly masy za jeden provaz.
V rámci paktu s Hitlerem nechal Stalin povraždit 25 tisíc polských důstojníků a intelektuálů, kteří mohli do budoucna dělat potíže nacisticko-sovětskému spříseženství, a jako bonus Hitlerovi vydal německé komunisty, kteří se před nacisty bláhově uchýlili pod ochranu Moskvy.
Když pak nacistický spojenec komunistickou konkurenci v titánském úkolu, jak nově definovat člověka, napadl, tíhu boje proti hitlerovskému Německu nenesli na svých bedrech Rusové, jak to Západu vtlouká do hlavy ruská propaganda, ale – vedle Židů – Bělorusové a Ukrajinci, kteří byli v sovětské armádě nadprůměrně zastoupeni (mimochodem, ve válce s nacisty mimo jiné padlo víc Ukrajinců, než všech spojeneckých vojáků dohromady). Cílem Hitlerova plánu dobytí a kolonizování východu, jeho vise Lebensraumu, byla ukrajinská černozem – ne Rusko. Ty nejděsivější masakry druhé světové války se děly na Ukrajině a v Bělorusku, přes které přešla několikrát fronta, zatímco pod nacistickou okupaci se na krátkou chvíli dostalo jen pět procent ruského území.
Když chce dnes někdo vinit Ukrajince z toho, že se spolupodíleli na zločinech nacistů, které po děsivých útrapách ze strany bolševiků zpočátku vítali jako osvoboditele, tak je k tomu nutno dodat, že původci všeho zla na Ukrajině byli z jedné strany němečtí nacisté, a z druhé sovětští bolševici: oba tyto šílené režimy rozpoutaly na Ukrajině apokalypsu, ve které byly přervány všechny lidské vazby a přehrady. Ukrajina byla za druhé světové války oběť, zatímco Moskva byla jedním z pachatelů války, která začala už dávno před nacisticko-sovětským napadením Polska: nejdřív válku proti národům Sovětského svazu vedli sami bolševici, které v červnu 1941 „doplnil“ dosavadní Stalinův spojenec Hitler – oba dva diktátoři mají na svědomí životy miliony občanů SSSR.
Když chtěl Kreml zlomit odpor ukrajinských rolníků proti kolektivizaci, uzavřeli bolševici v letech 1932-33 celé rozsáhlé oblasti ukrajinského venkova, sebrali lidem veškeré potraviny a nechali je za strašných bolestí dlouhé měsíce chcípat hladem. Tato šílená akce, na jejímž vrcholu umíralo denně 25 tisíc ukrajinských mužů, žen a dětí, kteří dlouhodobým hladověním zbaveni sebemenší lidské důstojnosti, zešílevší hladem se vzájemně zabíjeli a pojídali, se co do své monstróznosti a rozsahu (Moskvou řízenému hladomoru padly za oběť miliony lidí) dá v evropských moderních dějinách srovnat jen s židovským holocaustem. Ukrajinské nacionalisty, k smrti nenávidící bolševiky jako původce té bezrozměrné šílenosti, stvořil Stalinem záměrně vyvolaný hladomor a pokud někdo bez kontextu výše uvedeného blekotá něco o Banderovi, jako hlava této země, je bolševické propagandistické čuně.
Postup je stále stejný: spáchat obludný zločin a obvinit z něj někoho jiného. Bolševici tvrdili, že Ukrajinci hladovějí záměrně na rozkaz Varšavy a pokud někdo zmínil hladomor, Moskva tvrdila, že to je nacistická propaganda. Jako se v bolševické dějinné dialektice vrah měnil v oběť a oběť ve vraha, znamenal i útok obranu. Komunisté sovětsko-nacistický pakt interpretovali jako „zkřížení mnichovské politiky“, vyvražďování polských elit vydávali za „zákrok Sovětského svazu proti Hitlerovi v Polsku“ a podobně sovětský útok v rámci nacisticko-sovětského paktu na Finsko v roce 1939, kvůli kterému byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů, byl podle nich „likvidací německých předmostí ve Finsku“.
Dnes Kreml a jemu poplatná média v podobném duchu tvrdí, že na Ukrajině jde o nacistický převrat – ukrajinští fašisté prý rozpoutali občanskou válku. Protesty na kyjevském Majdanu ovšem odstartovala ukrajinská levice a studenti. Podpora radikální pravici, i když samozřejmě roste s vývojem událostí na východě země, je na Ukrajině stále několikanásobně menší, než jakou má například podporu Le Penová ve stabilní demokracii, jakou je Francie, a v Rusku radikální pravice přímo třímá vládní otěže. Ruský parlament mimo jiné „zmocnil“ ruského prezidenta obsadit celou Ukrajinu, suverénní sousední stát, což je naprosto šílené: to už není v rovině zabrání čs. pohraničí nacistickým Německem, jako tomu bylo s Krymem, ale jedná se o 15. březen 1939, nejde-li rovnou, díky velikosti a významu Ukrajiny, o věc srovnatelnou s napadením Polska, které odstartovalo světovou válku.
Jestliže má na Ukrajině radikální pravice podporu několika procent občanů, Putinovu agresivní zahraniční politiku schvaluje 85% Rusů a například 80% dotázaných má dodnes za to, že nás Moskva v roce 1968 zachránila před německými tanky, které už stály na západních hranicích. Když dnes někdo poukazuje na Banderu jako na maskota údajného ukrajinského fašismu (mimochodem Bandera strávil většinu války v nacistickém koncentračním táboře), tak v samotném Rusku podle nejnovějších průzkumů v popularitě historických osobností vede jeden z největších masových vrahů v lidských dějinách V. I. Stalin, zatímco o druhé místo se dělí car Mikuláš II. s otcem teroristického státu Leninem, vedle kterého byl Mussolini úplný břídil – o Stalinovi pochopitelně ani nemluvě.
Prezident Zeman míní, že dnešní Islámský stát má podobu nacistického Německa počátkem 30. let. To jsou řeči ve stylu bolševicko-nacistické propagandy, která měla zakrýt podstatu totalitních hnutí. V Německu 30. let neposkakovali nějací zakuklení fanatici a nestříleli z kalašnikovů do vzduchu, aby vylekali světovou veřejnost. Bylo tomu naopak: Hitlera volilo přes čtyřicet procent Němců, kteří vypadali jako my, chodili v saku a v kravatě, podobně mysleli, podobně se chovali, stejně jako v roce 1946 volilo komunisty přes čtyřicet procent našich prarodičů. Ti všichni svorně v určitý čas podlehli desiluzi či přímo nenávisti k západnímu liberálnímu státu a zvolili systém, který měl přinést nápravu a pak se ukázal být násobně horší. V současném Rusku je takových lidí, kteří cítí opovržení či nenávist k liberálnímu pojetí vlády a chtějí vládu silné ruky 85%.
Nereflektovaná minulost Ruska, která byla zločinná jak vně, tak dovnitř Ruska, leží na ruské společnosti jako olověný příkrov. Hrozbou míru v Evropě není ani tak putinovská kremelská klika, ale samotná ruská společnost – po „prohrané“ studené válce podobně xenofobní, uražená, cítící se podvedená, náchylná k propagandě vlády, která se bude snažit svést zhoršení ekonomické situace na vnějšího i vnitřního nepřítele. Přesně tak tomu bylo v Itálii a Německu po první světové válce, nebo v Československu po světové válce v pořadí druhé. To je smrtelně nebezpečné.
