S Petrem Vackem jsme si o životě, herectví a vztazích povídali po představení Saturnin, ve kterém zrovna k radosti diváků zaskakoval za nemocnou Jaroslavu Kretschmerovou v kostýmu tety Kateřiny. Saturnin je jeho první režie a Divadlo Na Jezerce ho uvádí od roku 2018, od té doby režíroval také hru o Karlu Čapkovi (Ze života Čapka) a aktuálně se připravuje na svou třetí režii – v září se pod jeho taktovkou začne zkoušet inscenace na motivy Bylo nás pět, kam si mimo principála Jana Hrušínského vybral třeba Jana Čenského nebo Petra Čtvrtníčka.    

Petra herce znám odjakživa, ale jak vznikl nápad, že budete i Petr režisér, a dokonce autor?

První impulz byl v mojí hlavě, mám totiž sen režírovat konkrétní věc, kterou nebudu prozrazovat, protože – co kdyby! S touhle prvotní myšlenkou jsem šel za principálem Janem Hrušínským, a nakonec z toho vyšel právě Saturnin na Jezerce. Zjistil jsem, že mě to děsně baví…

A když jste tuhle výzvu proměnil ve skutečnost, tak jak už to v životě bývá, přišla další meta – představení o Karlu Čapkovi, které jste i sám napsal…

Ano! A teď najednou píšu pro Jezerku další věc na motivy chronicky známé knihy Karla Poláčka – s lidmi, o kterých se mi ani nesnilo, že bych je mohl mít dohromady na jevišti. Ten první krok je vždycky nejtěžší, pak už to život zařídí.

Jak budete k režii přistupovat?

Když lidi při hraní bouchají rekvizitami a přehnaně křičí, tak mi jejich herectví přijde spíš k smíchu. V Bylo nás pět Poláček popisuje, jak šli kluci na manévry a Eda Kemlink kolem sebe mával šavlí, mluvil hlubokým hlasem a divoce koukal. Dětský svět je jediné místo, kde tohle funguje. Myslím si, že když chcete dát na jevišti najevo, že jsou lidi tupé ovce, nemusíte za každou replikou dělat bé.

Jaká postava, z těch, co jste hrál, či hrajete, je vám nejbližší?

Mě moc bavil Milouš v Saturninovi. Bylo mi osmadvacet a hrál jsem osmnáctiletého mladíka, takže jsem se musel dvakrát denně holit, až jsem krvácel. Rány mi zakrývali make-upem. A Učitel tance, to bylo krásné natáčení s Jaromilem Jirešem….