Česká strana sociálně demokratická vyjadřuje soustrast rodině JUDr. Zdeňka Altnera, objevilo se včera na facebookovém profilu ČSSD. Asi nebudu jediný, komu to přišlo naprosto nepatřičné. Kdyby drželi pusu, udělali by lépe. Stejně od nich projevení účasti nikdo nečekal. Smrt advokáta Altnera a to, že se nedožil (!) světské spravedlnosti, ovšem ve fatální rovině obnažila daleko větší a stále více hnisající problém. A sice, justici v naprostém rozkladu. Do trupu lodi teče voda, ale na palubě se ještě tančí. Kinder management resortu ministra Pelikána řeší kdejakou pitomost, třeba Centrální evidenci přestupků, ale ty skutečně důležité věci se zapouzdřují a všichni se bojí je řešit razantně a energicky.

České justici je z mnoha stran vytýkána řada věcí. Které tedy? Nízká prestiž a výkonnost. Zdlouhavá řízení, nejednotnost soudních rozhodnutí v analogických případech, nepředvídatelnost rozhodnutí, nedostatečná kvalita soudního rozhodnutí. Nadřazenost a arogance, to si připomeňme soudkyni, která okřikla během soudu Petra Kramného ať nepláče, že to stejně hraje. Asi nelze dát více najevo, že soudkyně byla rozhodnuta o rozsudku minimálně už během řízení. Absence mravního principu. Což je těžké, když zhruba ještě šest stovek z tří tisíc, tedy 20 % soudců má komunistickou minulost, respektive složili slib ČSSR. Tedy režimu, který byl zákonem prohlášen za zločinný a zvlášť zavrženíhodný. Otcové si stěžují ještě na přefeminizovanou justici v opatrovnických soudech, kdy je zákon samotnými soudy (!) zcela pošlapáván nerovným přístupem k pohlaví.

Zdeněk Altner bude symbolem pro soudy a Soudcovskou unii, doufejme, jako třeba Jan Palach pro obrození národa. Ne, to je vtip, nebude. Jak psáno výše, soudcům je vytýkána absence mravního principu. Na druhou stranu, Zdeněk Altner byl více mediálně vidět, takže jeho příběh asi jen tak nezapadne. Kromě toho, že se nejsilnější levicová strana rozhodla nerespektovat pravomocné rozhodnutí soudu, si budeme ještě pamatovat, že tento spor se táhl zcela zbytečně řadu let. A právě ta délka má i ekonomický dopad. Ono, kdyby rozhodl v „soudné“ době, nebyl by dluh 338 milionů, ale třeba jen třicet.

Podívejme se ale i na méně mediálně známé případy, abychom si udělali obrázek, jaká špína bublá pod majestátem talárů, jak soudy dokážou zničit člověku život. Advokátka Svatava Horáková přišla kvůli českým soudům o jedenáct let života. Nejdřív se bránila křivému obvinění, dvakrát odsouzena, včetně zákazu činnosti. Až po šesti letech se dočkala u Nejvyššího soudu zprošťujícího rozsudku. Život v troskách, údajně se rozvedla, klienti odešli nebo jim musela vypovědět smlouvy. Soudila se o odškodné. Požadovala 1,2 milionu, plus 150 tisíc za nesprávný úřední postup. Obvodní soud Prahy 2 ji přiřkl směšných 300 tisíc. To je 136 korun na den. Takový výdělek nemá ani prodavačka v Lidlu, respektive ta má za den desetinásobně víc. Až Ústavní soud po necelých dvanácti letech jí dal za pravdu, že soudy „dostatečně nezohlednily ztrátu jejího dobrého jména i klientely“ a věc vrátil zpátky k Obvodnímu.

Manželé Janečkovi měli pronajaté nákupní centrum od Jednoty. Prý jim to přestalo jít po pár letech, protože platili vysoké nájemné na základě nezákonných smluv. To bylo v roce 1998. To byli někteří dnešní soudci v šesté třídě základní školy. Začali se soudit o tři miliony korun ve smyslu napravení obchodních vztahů a bezdůvodného obohacení pronajímající firmou. Dvě různé soudní instance jim pak daly pravomocně v roce 2003 za pravdu, a Jednota tak skutečně peníze Janečkovým vyplatila. Jenže! Po devíti letech soudci Nejvyššího soudu rozhodli, že manželé Janečkovi, v té době už penzisté, musí peníze vrátit. Nevím, kdo z nás by si devět let tři miliony syslil na účtu, čekaje, zda náhodou soud nerozhodne jinak? Jenže, vzhledem k délce soudu vlastně narostly i úroky, což dnes dělá šest milionů korun, jednonásobek původní částky. Na manžele Janečkovi, penzisty, už je vydán exekuční příkaz a hraje se o jejich dům.  Dva penzisté mohou přijít o střechu nad hlavou, protože soudci to flinkali skoro dvacet let.

O případech z opatrovnických soudů se snad ani nebudu rozepisovat. To jsou děsivé příběhy. Stačí jen snad douška, že když jsem se bavil s nejmenovaným „vysokým soudcem vysokého soudu“, vysvětloval mi to takto: To je to nejhorší, co máme (myslel soudkyně na opatrovnických soudech). Ale na „trest“ nebo „hospodářskou“ je dát nemůžeme, protože by nasekaly daleko větší boty. Když jsem oponoval, že děti jsou naše budoucnost, jen smutně pokrčil rameny. Aneb, za mediální oponou se odehrávají příběhy, kdy soudci kvůli výše zmíněným jejich profesním a mravním nedostatkům ničí zdraví a někdy i životy občanů země, kteří jim platí více než osmdesát tisíc měsíčně. A co na to komsomolec Pelikán? Těžko říct. Přijede na kole do práce, pojede na kole z práce, a když ho osloví HateFreeCulture, pojede po práci demonstrovat za práva nějaké menšiny. Aktivista. Jenže my občané nechceme v čele resortu aktivistu, ale osobnost s charismatem, která se bude snažit to dát celé do pořádku. Protože to, co se bez mediální odezvy děje u českých soudů, je už fakt zu viel!