Za socialismu, když jste šli studovat vysokou školu, dejme tomu ČVUT, bylo jasné, že po škole skončíte někde u rýsovacího prkna a při odchodu do důchodu vám podnik dá na cestu hodinky Prim za obětavou práci socialistické vlasti. V této době zamrzlo české opatrovnické soudnictví, jen na drobné výjimky se jede prakticky podle zákona o rodině z roku 1963(!). A proto jsou pak všichni tak překvapeni, když nějaký soudce poruší toto status quo. Jako naposledy zlínský soud, který zpětně snížil stanovené výživné na zletilé dítě, a to již vyplacené se pak rozhodl otec na dceři vymáhat. „Vlastní dceru se nestyděl pohnat před soud lékař ze Zlína“, komentovalo to šokovaně Právo. Aneb, co že si to, proboha, dovolil!?

Tento případ a vpravdě odvážný postoj soudce obnažil jeden ze systémových resentimentů komunistického režimu, které si tu tak nějak přežívají. Připomeňme si ten zákon z komunistické éry budování socialistické vlasti, který je plný genderových stereotypů například, že muž se nestará o domácnost, děti vychovává matka, od rodiny odchází nevěrný manžel. V této dikci byla tehdy posílena pozice ženy, matky, do jejíž péče byly děti prakticky výlučně svěřovány. Jeden můj kamarád říká, že stát „dělá babám silného chlapa“. To je do jisté míry v pořádku i dnes, respektive podíl na výchově se u nezletilých dětí pomalu obrací k praxi, že o děti se starají oba rodiče a podle toho se stanovuje vzájemné výživné. Děti prostě potřebují jak matku, tak otce.

Z tohoto, dnes už neplatného, zákona ovšem přežívá v soudní praxi jedna naprostá zhůvěřilost – výživné na zletilé dítě. Přičemž, sousloví zletilé dítě je oxymóron jak od Karla Hynka Máchy, něco jako mrtvé milenky cit. Ten zákon explicitně říkal, že pokud se dítě připravuje na budoucí povolání, má nárok na výživné do 26 let. To je ten případ rýsovacího prkna shora uvedený. Představte si, že ono to žije normálním partnerským a pohlavním životem, rozhoduje se podle svého uvážení, je plně trestně právně odpovědné za své činy, může se vdávat, ženit, ale pořád to je podle českých „socialistických“ soudců, respektive spíše soudkyň, dítě.

„Máme za to, že přípravu na budoucí povolání nelze spojovat s jakýmkoli studiem. Rozhodující jsou vždy individuální okolnosti případu, jakož i zájem o studium, studijní výsledky a celkový životní postoj dítěte. Nelze předjímat, že nejde o přípravu na budoucí povolání, pokud dítě nestuduje přesně obor, kterému se následně věnuje. V dnešní době nezaměstnanosti a konkurence na trhu práce je automatické zařazení absolventa oboru do práce v oboru obtížné. Současně však nelze dítěti bránit ve snaze o získání vysokoškolského vzdělání, byť jeho středoškolské zázemí tomuto přímo neodpovídá,“ odpověděly mi už před časem na dotazy Lenka Westphalová a Renáta Šínová z Katedry soukromého práva Právnické fakulty Olomouc, protože se touto problematikou zabývám dlouhodoběji. Lépe to popsat nejde. V dnešní době nelze říci, co je příprava na budoucí povolání? Proto také v novele zákona o rodině vypadly jak „příprava na budoucí povolání“, tak věková hranice 26 let. Je zde pouze explicitně řečeno – pokud je schopno se samo uživit. A ještě jsou tam nově explicitně dobré mravy vůči rodičům.

V devatenácti letech už to zkrátka není dítě, ale dospělý člověk, který je plně odpovědný za svá svébytná životní rozhodnutí, stejně jako je schopný se uživit. Vzdělání k těm rozhodnutím patří, protože zvyšuje šance se uplatnit na trhu práce. Tím neříkám, že rodiče nemají své potomky podporovat ve vzdělání, naopak. Když dcera přijde a hezky poprosí, to jsou ty dobré mravy, rodičové, prosím, budete mě podporovat na studiích(?), je to v pořádku. Rodina se dohodne, třeba tak, že dcera si bude muset najít brigádu, aby část těch nákladů nesla. A to je výchovné. Rozhodně to ale nemůže vymáhat soud. A ještě podle nějakých pochybných tabulek. Je to pro společnost nezdravé a nevýchovné. Protože tím stát masivně ingeruje do výchovy rodičů a z jedinců dělá opravdové dětičky, které si vodí za ručičku. Aneb, každé „zletilé“ dítě, které se se svým rodičem soudí kvůli výživnému, by potřebovalo tak nejvýš pár facek. Což je možná i příběh výše zmiňovaný, kdy si pan doktor dovolil říct této pochybné soudní praxi Stop!