Někdy vážně, někdy s ironickou douškou koluje v posledních dnech na Facebooku inzerát ředitele Prague Pride Czeslawa Walka. V něm hledá koordinátora celonárodní a dlouhodobé kampaně, která je „neobvyklou možností podílet se na změně společnosti a dějin“. Nutno předeslat, že jsem se na pressemail Prague Pride ozval s otázkou, o jakou kampaň jde a kdo ji platí. Automatická odpověď, že je adresát nepřítomný, nepřišla a odpovědi na jednoduché otázky po týdnu čekání také ne.
K samotnému inzerátu. Nic extra pozoruhodného v něm na první dobrou není, kromě onoho zmíněného měnění společnosti a dějin, respektive příslibu „prosadit změny týkající se stejnopohlavních párů do roku 2020 do české legislativy“. Ten projekt pak také předpokládá nějaké „celonárodní hnutí“, což snad nebude další politická netradiční strana. Shovívavý pobavený úsměv mi vytanul, když jsem narazil na jednu z podmínek přijetí: Ideálně LGBT. Což implicitně říká, že pokud budou rozhodujícími dovednostmi stejně vybavení dva uchazeči, přijat bude ten LGBT. To je ale diskriminace, nebo ne? Hoši, hoši, hoši…
Nicméně. Při čekání na odpovědi jsem surfoval po internetu a díky informacím, které jsem našel v otevřených, ovšem mimořádně relevantních zdrojích, jsem si uvědomil, proč mám pořád pocit, že se LGBT komunita chová k většinové společnosti urážlivě. Pomněte. „Po sametové revoluci roku 1989 se Česká republika stala velice liberální a patří k nejvíce gay friendly státům v Evropské unii. Tento trend rostoucí tolerance vychází zřejmě z nízké míry zbožnosti, zejména ve srovnání s okolními státy Polskem, Slovenskem a Rakouskem.“ Zdroj Wikipedie.
A k milníkům homosexuality u nás. Od šedesátých let je u nás stejnopohlavní sexuální styk legální. Po roce 1989 byla u heterosexuálů a homosexuálů sjednocena výše věku pro zahájení pohlavního života na 15 let. Od roku 1990 je u nás legální, tedy nepronásledovaná, homosexuální prostituce. V druhé polovině devadesátých let poprvé zamířil do sněmovny návrh zákona o registrovaném partnerství. V roce 1999 vstoupil v platnost zákon zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace v armádě a na pracovišti.
Nicméně, už od roku 2001 bylo uzákoněno aspoň neregistrované soužití (zákon o registrovaném partnerství se pořád ještě toulal parlamentem), které umožňovalo po sobě dědit, přechod nájmu po zesnulé spolužijící osobě, poskytování informací o zdravotním stavu nebo možnost návštěv ve výkonu trestu jako osobě blízké. Zákon o registrovaném partnerství vstoupil v platnost v lednu 2006 a o tři roky později i antidiskriminační zákon, který explicitně zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání, vzdělávání, bydlení a v přístupu ke zboží a službám.
LGBT komunita formulovala šestnáct požadavků, z nichž je již třináct splněno a troufnu si tvrdit, že i vcelku bez problémů dodržováno. Skóre je dnes 13:3. Zbývají požadavky na stejnopohlavní manželství, adopci dítěte partnera a společnou adopci stejnopohlavními páry. A tady cítím kámen úrazu, protože zvlášť adopce jsou choulostivé téma a je potřeba důkladná veřejná debata, na jejímž konci může být i odmítnutí nároků homosexuálů.
Většinová společnost tady totiž v podstatě, jak z výše uvedeného vyplývá, prakticky létá jako hadr na holi, aby v co nejvyšší možné míře vyhověla. Místo díků se nám ale dostává nálepek homofobů a tmářů, když zvedáme ruku k přihlášení se do aktuální diskuse s pádnými argumenty. Nebo si myslíte, že jsme hlupáčci, co do veřejného diskurzu přijeli na kolečku salámu? Homosexuálové by si měli uvědomit, že „revoluce“ nikam nevedou, jen vždy požerou své vlastní děti. Protože ty děti revoluce většinou chtějí vyhrát 10:0, v tomto případě 16:0!
A ještě poznámka pro úplné pochopení: Za pětadvacet let se tady pro žádnou sociální skupinu neudělalo tolik co pro homosexuály. Protože jsou všichni ti doktoři, maminky s dětmi, senioři i učitelé dospělí lidé a vědí, že některé věci je potřeba ve společnosti důkladně vydiskutovat, jinak se to zboří jak domeček z karet. Pokud se to stane LGBT komunitě, bude si za to moci jen a jen sama.
