Policisté musí proti rozvášněnému davu používat slzný plyn a ohlušující granáty. Demonstranti na policisty hází dlažební kostky nebo petardy, někde se zapalují popelnice, někde malují na budovy protestní hesla, jinde už to odnesly i výlohy obchodů. Tak takhle si, vážení, představují levicoví aktivisté demokracii, to dobro pro nás všechny. A to všude na světě. Tedy, minimálně v Americe a u nás.
To nelze přirovnat k jinému než k rozmazlené malé holčičce, hystericky se svíjející na zemi u pokladen, v tzv. zóně impulsivního nákupu, že dokud „něco“ nedostane, nepřestane. I aktivisté v Americe, i třeba aktivisté u naší žižkovské Kliniky jsou vlastně jen levicovým hyperprotektivním systémem nevychovaní rozmazlenci. My ostatní jsme odmala učeni, že zápas sice může být tvrdý, ale když na jeho konci jeden vyhraje a druhý prohraje, respektujeme to. Byli jsme vychováváni k respektu k soupeři, k respektu výsledku.
Paralelně s volbami v Americe se totiž i u nás odehrává podobný případ, jen tak nějak v našich malých reáliích a mediálně proto zastíněný. V březnu měli z bývalé polikliniky na Žižkově vystřelit Klinikáři, protože si to majitel přál. Záměrně používám expresiva, protože v tom objektu už neměli být skoro dva roky. Připomeňme si, že parta levicových aktivistů obsadila tehdy nevyužívaný objekt státu s úmyslem tam provozovat pofidérní sociální centrum. Na několik výzev k opuštění nereagovali, když je policie vystěhovala, zase se tam vrátili. Naposledy nyní řekli, že Praha takové centrum potřebuje a oni tam tedy zůstanou. To už je do nebe volající, co si dovolí. Jakási úvaha nevychovaných rozmazlenců o potřebě jakéhosi sociálního centra je podle nich víc než třeba Listina lidských práv nebo názor veřejnosti. Neboli, my všichni jsme blbí, oni to vědí ze všech nejlépe. Ano, jejich velitel, dokonce pedagog na UK, Arnošt Novák tehdy v DVTV zpochybňoval explicitně právo vlastnit, že by bylo dobré ho omezit, regulovat. Protože podle něj – to je pravda.
Podívejme se na to ze zcela jiného úhlu příčin a důsledků. Evropská unie před deseti, dvanácti lety řešila nezaměstnané absolventy střední škol, myslím, že to začalo ve Španělsku. Nápad jak z učebnice „Jak to poslat do ještě větší zkázy“ zněl, že by bylo dobré otevřít masám vysoké školství. Zrušme matematiku, pak jich spousta proleze a nějakou dobu se nám na těch vysokých školách budou poflakovat, rodiče jim to zaplatí. No, řekněte, kterápak rodina kuchařky a automechanika by se nepyšnila, že jejich holka je „na vejšce“? I stalo se. Jenže, co pak s nimi? Prolezli vysokou školou a najednou už jejich nároky na plat byly násobně vyšší, přičemž dovednosti pořád středoškolské, respektive průměrné. I tak se stalo, že začaly vznikat jako houby po dešti neziskové nevládní organizace, na pomoc komukoliv a čemukoliv. A unie začala platit a platí. Představte si, pro ilustraci, že na uprchlíky u nás čerpají neziskovky, které nejsou na místech bojů, skoro čtvrt miliardy korun ročně. A to je u nás uprchlíků 66. Ne 66 tisíc, 66. No jo no, vymklo se nám to, přitom to na začátku vypadalo jako výborný nápad!
Tito „vysokoškolští“ chytrísci, nadto v jedné velké sociální bublině, se sebevědomým pocitem z promoce, který jejich rodičové nezažili, pak vlastně nadobyli dojmu, že cokoliv si myslí, je – pravda. Často jsou pak pro svou ideu schopni, kvůli svému sociálnímu zázemí, strhnout i spoustu vyučených kuchařek a automechaniků, kterým dodávají pocit, že vlastně i oni mají prst na tepu dějin. Hltají každé „chytré“ slovo, které jim Majka říká, no, vždyť má výšku!… A nám teď nezbude, než Majce dost razantně vysvětlit, že vše, co má za svou pravdu, pravda – není. Nebo pro začátek, ať to není tak bolestivé, že vždycky není nebo nemusí být. A taky, že Klinika končí, protože zápas je u konce. Sláva vítězům, čest poraženým. Takhle jednoduché to totiž je, milé děti. Z Kliniky.
