Kdysi jsem podporoval společenskou emancipaci menšin, ale ochladl jsem. Jako letos v srpnu před Prague Pride. Na homosexuální menšině je totiž nejvíc patrné, kam až vydírání soucitem může zajít, jak se z požadavků může velmi snadno stát diktát. Z pochodu hrdosti je najednou pochod triumfu.

Nesouhlasím-li, nemám „jen“ jiný názor, ale jsem hned tmář, někdy dokonce homofob! Přitom jen opravdu nesouhlasím, aby si homosexuálové mohli osvojovat děti. Přijde mi to jednoduše – sobecké.

Věřte mi, že být homosexuál, a i kdyby mi moje bývalá žena dala souhlas, nenechal bych svého partnera, aby si osvojil naše kluky. Nechal bych to na nich, jsou pro mě parťáci a mám je doopravdy rád, tak ať se v osmnácti sami rozhodnou.

Ony totiž taky podle novely zákona o rodině mají děti vyživovací povinnost vůči svým rodičům. Takže, pokud by s tím mým partnerem navázaly pěkný a vřelý vztah, jistě by se o něj stejně jako o mě postaraly. Ale pokud bychom se rozešli, mohl by to po nich vyžadovat soudně. Nemůžu se vůči dětem chovat až tak riskantně. Tedy, jen čistě pragmatická úvaha ve společnosti, v níž se téměř sedmdesát procent vztahů rozpadá – homosexuál, heterosexuál, to je fuk.

Na velmi častou argumentaci ohledně dětí v ústavech, že je pro ně lepší homosexuální rodina než tety v děcáku, tvrdím, že to už není sobectví, ale vyložená lumpárna. To jsou děti, které mají obrovský sociální handicap, v bývalých rodinách jim bylo ublíženo. Často byly týrány, zneužívány, nuceny ke krádežím. Jejich hodnotový systém je značně poškozen, pořádně neví, co je dobře a co špatně. A tyhle děti byste chtěli podrobit takovému sociálnímu experimentu? Nemít matku a otce, ale dva otce nebo dvě matky?

Dělal jsem spoustu reportáží o těchto dětech v pěstounských rodinách – výborný koncept, kolem kterých je navíc vždy nějaká sociálně barevná komunita. Ať se homosexuálové exponují v těchto komunitách, pokud jim tak chybí radosti i strasti s dětmi. Tam těm dětem opravdu pomohou. Komunita, v níž jsou ženy i muži, totiž učí dítě pro budoucí život zejména to, jak se k ženě a muži chovat. A pokud tedy není homosexualita nakažlivá (laciný vtip, vím), tak to dítě bude jednou potřebovat.

Jestli je to tak, že nejsem pokrokový, když si o vyložených blbostech myslím, že to jsou blbosti, tak ano – nejsem pokrokový. Neskočím na každou pitomost jen proto, že je to podle médií cool, friendly a trendy. Stejně jako si nemyslím, že je dobrý nápad jezdit po údolní Praze na kole nebo běhat půlmaraton po městě místo v přírodě. V prvním případě je to nahoru-dolů, ve druhém o kotníky a kolena.

Co chci ale říct? Jak nejsem součástí ani jednoho z mnoha všech těch pokrokových proudů, tak jsem vlastně jako příslušník většiny neustále v menšině. Takže, ta propast se vinou jednotlivých indoktrinací do obecných společenských smluv, hošové, prohlubuje. Většina totiž většinou mlčí, zvlášť když je jakýkoliv její názor hned zesměšněn a odmítnut jako tmářský. Takže, nedupejte hned kvůli všemu nožičkou a uberte volume. Díky.