Občasné stesky, že dřív bylo vše hezčí a lehčí, obvykle odbývám slovy: To já taky. Takhle jednoduše se dá vypořádat se sentimentem. Sentiment, tohle faustovské litování ztráty okamžiku, máme v sobě. Nenaděláte nic. Ale jednoho nadzvednou ti, co smutní po husákovské normalizaci, kdy „byla práce a všechno bylo levnější“.

Nebylo! Navíc ještě k tomu. Podle přepočtu průměrné hrubé mzdy z roku 1989 a 2011 a podle cen tehdy a dnes je totiž celá řada položek výdajů domácností z roku 1989 výrazně dražších – například sýry, chléb i pivo. Toto srovnání jsem objevil na webové stránce zakomunistu.cz a myslím, že budete překvapeni.

Rovněž padá i onen hodně rozšířený mýtus, že za komunistů byly levné základní potraviny. Když si kliknete na jednotlivé položky, zobrazí se vám, kolik jednotek jste si mohli koupit tehdy a dnes. Třeba u stogramové kávy je rozdíl obrovský. V roce 1989 byste si za průměrnou výplatu koupili 125 balíčků kávy, v roce 2011 bezmála 1500.

A to je svým způsobem i odpověď na tu práci. Ano, práce byla pro všechny, jenomže za cenu vytváření zbytečných až nesmyslných míst. Třeba já jsem byl v šestnácti letech v létě na brigádě jako závozník u kamionové dopravy. Za závozníka, který čerpal dovolenou. A co jsem dělal? Nic. Jen jsem si vozil zadek po celém Československu a vyprávěl košilaté vtipy řidičovi. Kupříkladu v Kolíně nám jeřábem naložili na korbu obrovské betonové skruže, ty jsme odvezli až do Popradu, kde si ty skruže jeřábem složili.

Takže, práce byla, ale mizerně placená. Protože jste si za výplatu nemohli pořídit to, co dnes.

K tomu je potřeba nezapomínat a stále si připomínat, že za Husáka byli lidé stále ještě vězněni pro své politické a lidskoprávní názory. V dubnu 1988 (!) byl ve vězení utýrán politický vězeň Pavel Wonka. V médiích fungovala brutální cenzura, ve školách zuřili svazáci.

Mě ze školy vyhodili v lednu 1989. Důvod? Směšný. V rámci Gorbačovovy perestrojky a uvolňování bylo u nás první tajné hlasování. Děcka mě škodolibě zvolila předsedou školy. Kluka s čírem a s koženou bundou pokreslenou přeškrtanými ruskými hvězdami. Soudruh ředitel mi naznačil, že jaksi automaticky bych měl být i předsedou SSM (Svazu socialistické mládeže, pro ty mladší). Odmítl jsem do SSM byť jen vstoupit, natož mu šéfovat na úrovni školy. Tak mě ze školy vyhodili. S odůvodněním, že kvůli nemoci budu jednou invalidní důchodce, takže vzdělání prý stejně potřebovat nebudu.

S komunistickou mašinérií nesvedl nic ani Helsinský výbor, který na soudruha ředitele poštvala moje máti. A abych nebyl ten příživník (být bez práce bylo tehdy trestné), sehnali mi na školském úřadu opravdu báječnou práci – mýt hrnce a kotle ve školní jídelně pro tisíc dětí. Ten poslední rok, respektive do revoluce, v kolektivu s patnácti ženami. Horší než vězení.

I proto jsem začal hned na jaře 1990 podnikat a tenhle „husákovský“ sentiment nemám. A pokud s tím někdo začne, okamžitě ho vyvedu z omylu. V roce 1993 byl navíc komunistický režim prohlášen za protiprávní a zločinný. Takže jaképak stesky?