Petr Kamberský v sobotních Lidových novinách popsal dilema, před kterým údajně stojí nastupující premiér Petr Fiala. Kamberského text je příkladem demagogie, které v následujících dnech bude Fiala čelit. Rozhodně tomu totiž není tak, že by předsedovi občanských demokratů hrozilo politické krvácení kvůli sporné volbě ministra zahraničních věcí, jak se Kamberský snaží čtenářům namluvit.
Komentátor Lidových novin píše: „Designovaný předseda vlády stojí před takřka neřešitelným dilematem: má jít do tvrdého střetu s prezidentem, v němž nemá jistotu vítězství kvůli koaličnímu partnerovi s pouhými čtyřmi poslanci? Má před celým národem trvat na tom, že nejlepším kandidátem na ministra zahraničí, tedy naší tváří před celým světem, je muž, jemuž se smějí jeho vlastní straníci?“
Co Petr Kamberský míní oním tvrdým střetem s prezidentem? Petr Fiala minulý týden v pátek na své facebookové stránce napsal, že je třeba, aby Ústavní soud jednou provždy vyřešil otázku kompetencí ohledně jmenování nových členů vlády. A v neděli na stejném místě uvedl, že Česká republika je parlamentní demokracií, a pokud se nechceme posouvat k poloprezidentskému systému, musíme jednou provždy určit kompetence premiéra a prezidenta ohledně jmenování vlády.
Jde o tvrdý střet, či věcné vyjasnění si kompetencí? Záleží na tom, jak spor budou jednotlivé strany vnímat a jak bude veřejně prezentován. Kamberský tvrdí, že v něm Petr Fiala nemá jistotu vítězství. To je samozřejmě pravda, pokud jde ale Fialovi o to, aby se jednou provždy vyřešila otázka kompetencí ohledně jmenování nových členů vlády, může být spokojený, ať už Ústavní soud v případném kompetenčním sporu rozhodne jakkoli. Důležité je, že se záležitost už konečně vyjasní.
Petr Kamberský se mýlí v tom, že Fiala by šel do sporu kvůli koaličnímu partnerovi s pouhými čtyřmi poslanci. Petr Fiala by do něho šel především z principu a kvůli tomu, aby se rozptýlily pochybnosti ohledně toho, jakým způsobem může prezident zasahovat do výběru ministrů.
Štempl od Ústavního soudu
Premiér Fiala zkrátka potřebuje vědět následující: když respektuje to, že prezident Zeman někoho z určitých důvodů nechce jmenovat ministrem, a když mu v takovém případě navrhne ke jmenování někoho jiného, není to on sám, kdo naši parlamentní demokracii poškozuje? Jednoduše tím, že hlavě státu ustupuje a dovoluje jí něco, co by jí podle ústavy dovolovat neměl. V takovém případě je naprosto v pořádku otázat se Ústavního soudu, jak to tedy ve skutečnosti je.
Je zcela pochopitelné, že si Petr Fiala tohle poškozování naší demokracie nechce vzít na triko. Jestli jde zrovna o ministerského kandidáta za Piráty či za jinou stranu, to v tomto ohledu nehraje vůbec žádnou roli a stejně tak není podstatná ani samotná postava Jana Lipavského, kterou Kamberský tolik řeší. Jde o naši demokracii a o to, aby ji předseda vlády nepoškodil tím, že prezidentovi ustoupí v záležitosti, ve které mu ustupovat nemá.
Bude Petr Fiala tím, že podá kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, trvat na tom, že nejlepším kandidátem na ministra zahraničí je právě Lipavský, jak zdůrazňuje Petr Kamberský? Ne, bude trvat na tom, že Jan Lipavský je dobrým kandidátem, za kterým stojí nová vládní koalice, jež je připravená si spolu s ním jít do poslanecké sněmovny pro důvěru. A pokud by se Lipavský neměl stát ministrem jenom kvůli tomu, že ho nechce prezident, tak premiér Fiala chce, aby to mělo štempl od Ústavního soudu, že tomu tak může být a přitom to bude v souladu s naší parlamentní demokracií.
Zajímavé také je, že komentátor Lidových novin Kamberský uvádí, že Lipavskému se smějí jeho vlastní straníci, ale jako příklad dává europoslance Jana Zahradila, který rozhodně není stranickým kolegou pirátského kandidáta.
Netransparentní posouvání se k poloprezidentskému systému
Petr Kamberský píše: „Dilema Petra Fialy je skutečně nezáviděníhodné. Ani on, ani Piráti nechtějí ustoupit tlaku prezidenta, nota bene ještě dříve, než se ujmou vlády, nota bene ve sporu, kde podle nich hlava státu překračuje své ústavní pravomoci. Zároveň asi předsedu ODS bolí oči z toho, že z důvodů koaličního smíru musí na post, který zastával Edvard Beneš, Jan Masaryk, Jiří Dienstbier či Karel Schwarzenberg, prosazovat někoho, jehož kompetence jsou tak někde na úrovni juniorního referenta v Černínském paláci.“
A o kousek dál Kamberský pokračuje: „Česko bezpochyby už mělo mnohem horší ministry, než by byl Jan Lipavský. Jen tu zůstávají nevyřešené tři otázky: má kvůli tomu, že Piráti učinili spornou volbu, Petr Fiala politicky krvácet? Jakou cenu bude platit celá země, pokud kvůli sporu premiéra s prezidentem budeme delší čas bez ministra zahraničí? A je otázka, kdo bude řídit českou diplomacii, skutečně jen a výhradně rozhodnutí Pirátů?“
Komentátor Lidovek celou věc staví tak, že za normálních okolností by se snad nad Lipavského ministerskou kandidaturou, jakkoli není na daný post podle něj kompetentní, daly přivřít oči, svými otázkami však naznačuje, že tento kandidát rozhodně nestojí za to, aby se kvůli němu vedl spor. Jenže ono je úplně jedno, jestli se kompetenční žaloba podá kvůli Lipavskému, nebo kdyby se podala v minulém volebním období v souvislosti s kandidátem na ministra zahraničních věcí Miroslavem Pochem či kandidátem na ministra kultury Michalem Šmardou.
Jediný rozdíl je v tom, že tehdy premiéra Andreje Babiše netrápilo, jestli tím, že prezidentovi vyhoví a nebude na daných kandidátech trvat, poškodí parlamentní demokracii, takže na nich netrval a kompetenční žalobu nepodal. Jenže předsedovi vlády Petru Fialovi to jedno není. To je jádro celé věci. Kvůli tomu chce vést kompetenční spor, ne kvůli Lipavskému či koaličnímu smíru.
Fiala má za to, že pokud se nemáme posouvat k poloprezidentskému systému, musí být jednou provždy určené kompetence premiéra a prezidenta ohledně jmenování vlády. Určitě je dobré, aby tuhle otázku rozhodl Ústavní soud místo toho, aby nám hrozilo, že se od parlamentní demokracie k poloprezidentskému systému suneme jaksi netransparentně a vynuceně pod vlivem tlaku hlavy státu.