Jméno „Janýr“ je úzce spojeno s historii české sociální demokracie. Phillip Janýr žije ve Vídni a velmi aktivně komentuje dění v České republice. Jeho otec Přemysl Janýr, s nímž se podílel na obnově polistopadové ČSSD, byl členem strany od roku 1945. Po nástupu komunismu se stal ovšem nepřítelem režimu, protože se nezúčastnil fierlingerovské zrady a nepřešel do KSČ. Byl obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti letům v Jáchymově. Po srpnu 1968 emigroval do Rakouska, byl aktivní v exilové soc. dem. a udržoval kontakty s vlivnými členy rakouského sociálně demokratického hnutí.
Syn Philipp byl rovněž aktivním členem ČSSD, ovšem v posledních několika letech se musel hájit kvůli obžalobě z krácení daní. V České republice byl za to odsouzen, ale rakouské soudy jeho vinu nepotvrdily a Evropský soud pro lidská práva jej viny zbavil. Případ se bude znovu projednávat u českého Ústavního soudu.
My jsme se ovšem zajímali o názory Philippa Janýra na současnou ČSSD.
Jak prožíval váš otec emigraci? A jaké máte Vy vzpomínky na sociálně demokratické hnutí v exilu a na otcovu aktivitu?
Můj táta se především angažoval v prospěch politických uprchlíků z Československa, byl tím pověřen přímo rakouským spolkovým kancléřem Bruno Kreiským, tehdy premiérem a s ním taky úzce spolupracoval na zahraniční politice. V roce 1978 též založil Spolek Čechů a Slováků v Rakousku a pořádal mnoho kulturních akcí a vydával též časopis, který informoval o dění v Československu a o kulturním životě Čechů a Slováků v Rakousku. Jako novinář psal i mnoho článků pro velké zahraniční noviny a časopisy, jako například pro Der Spiegel a informoval v nich o opozičních aktivitách v Československu. Počátkem osmdesátých let byl například pozván Gustav Husák do Vídně a v rámci diplomatické zdvořilosti byly puštěny děti Rostislava Roztočila, který se později v roce 2005 proslavil svým útěkem v bedně z Borské věznice, za jejich tátou do Vídně. Den před touto státní návštěvou můj táta společně s Bruno Kreiským odhalil sochu Tomáše Masaryka na Peterském náměstí ve Vídni, což Gustav Husák považoval za provokaci a svou návštěvu zrušil. Děti však už byly ve Vídni. V exilu měl tedy tolik práce, že tvrdit, že ten exil těžce prožíval, se říci nedá. Duší byl vždy v Československu. Ve skutečném exilu byl snad jen tehdy, když naše rodina jela na dovolenou a když mohla jet i do zemí, do kterých se mnoho Čechoslováků prostě nedostalo.
Liší se po ideové stránce exilová sociální demokracie od dnešní ČSSD?
V exilové soc. dem. bylo skutečně hodně různých politických proudů, ale ve skutečnosti šlo všem podle mého vnímání především o zachování kontinuity Československé sociální demokracie a pak samozřejmě o boj proti totalitnímu komunistickému režimu. Dnešní ČSSD se naopak musí z podstaty věci zaměřovat a vyrovnávat s reálnou politikou a řešit aktuální společenské problémy. Největší rozdíl já osobně ovšem vnímám v odvaze jednotlivých představitelů. Odvaha dnešních představitelů je silně poznamenána nekonsolidovanou a roztříštěnou členskou základnou.
Koho si Váš otec vážil v exilové soc. dem. a v polistopadové ČSSD?
Jako sociální demokrat tělem i duší si vážil můj táta všech lidí zcela bez rozdílu jejich orientace a bez rozdílu pracovního postavení. Nejvíce si však vážil skutečně pracujících. V Lidovém domě se to dalo poznat již při vstupu, kdy se mimořádně laskavě zdravil s vrátnou nebo vrátným, abych uvedl jeden příklad pro všechny. Nikdy jsem ho ve svém životě nezažil se chovat k někomu pohrdavým způsobem a když tu byly rozpory v názorech, tak je vždy, i když třeba hlasitějším tónem, řešil nadmíru věcně a když i to nešlo, tak o tom třeba napsal článek. Měl jsem tedy pocit, že si vážil skutečně úplně každého i svých politických rivalů a asi to tak opravdu bylo. Mohu-li uvést jeden příklad, který představoval pro mě osobně vážný problém, tak to byla situace, kdy se Miloš Zeman chystal tátu pozdravit a podat mu ruku a to poté, co prosazoval jeho vyloučení ze strany. Společně s tátou chtěl Zeman též vyloučit Jiřího Paroubka a Jiřího Horáka. Zcela přirozeně jsem se mezi ně postavil a pozdravu jsem na poslední chvíli zabránil. Dnes už vím, že to byla z mé strany chyba. Neměl jsem mu bránit v jeho přístupu k životu. Navíc šlo v tomto okamžiku pouze o zdvořilé gesto.
Proč je ČSSD spíše stranou starších lidí, kteří chovají nostalgii po sociálních jistotách doby normalizace? Velké levicové strany na Západě jsou přeci spojené s modernitou, mladými lidmi a s inteligencí. Tento rozměr je u české soc. dem. minimální.
Když porovnáme současnou dobu s dobou, kdy sociálně demokratické hnutí vznikalo, zdánlivě tu není dnes mnoho důvodů, proč by se měli mladší lidé v širokém měřítku politicky angažovat. Starší lidé si nejspíš ještě pamatují, alespoň z bezprostředního vyprávění svých rodičů, v jaké prekérní situaci se zaměstnanci a pracující tehdy nacházeli. To se s dnešní situací prostě nedá srovnávat, alespoň ne na první pohled. Doba se však opět mění a k výraznému zhoršení situace zaměstnanců a chudších vrstev opět dochází. Vidíme to například na počtu exekucí a na rozdílných platech. Můžeme tedy opět vnímat širokou nespokojenost a frustraci. Na tu následuje logicky i silnější společenské angažmá, které tentokrát mohl celkem pohodlně absorbovat pan Andrej Babiš. Na Západě naopak nebyl vývoj sociálně demokratického hnutí nikdy přerušen a už vůbec ne čtyřicetiletou diskontinuitou. Rakouská sociální demokracie má půl milionů členů a je mnohem aktivnější a progresívnější. Jsou zde vybudovány velice široké politické a společenské struktury, které začínají již ve školách a pokračují pak na vysokých školách. O takých strukturách si ČSSD může nechat jen zdát.
Není to důvod, proč strana nemá dostatecný drive a neumí čelit Babišovu populismu?
Kdyby byl Babiš populistou, tak alespoň nabízí laciná řešení. On nedělá bohužel ani to, nebo jen výjimečně a to jen pomocí nevládních organizací. On pouze upozorňuje na všeobecně známé problémy o kterých ví každý trouba z kterékoliv hospodské diskuse a o kterých normální politici navíc raději veřejně nemluví, neboť též nemají jasnou odpověď. V ČSSD je znát, že je výrazně zanedbána Masarykova demokratická akademie, která má na takové otázky a problémy nacházet skutečné odpovědi. Místo toho se podle mého vnímání soustředí na vládnutí, ale nevěnuje se vlastní politické práci.
Co si myslíte o fenoménu Babiš? Představuje pro Českou republiku riziko a jaké je jeho hnutí riziko pro ČSSD?
Rizikem podle mého názoru není a ani nemůže být pan Babiš, ale jen a pouze samotná ČSSD. Ta totiž teprve umožnila, aby tu vznikla politická poptávka po něčem, jako je ANO. Toto (ne)politické uskupení by přece vůbec nemohlo vzniknout, kdyby ČSSD, která byla tehdy v opozici, svou práci dělala důsledně a nabízela skutečnou alternativu. Místo toho nabízela ve volbách jen velmi málo a z toho ještě několik věcí ani nemohla a ani nechtěla splnit. To se dnes musí říci narovinu a nesmí se to okecávat. Musíme si přece na tomto místě připomenout i kauzu církevních restitucí. Je to z dnešního pohledu hlavně kauza ČSSD, která považovala tyto restituce za nespravedlivé a zřetelně proklamovala, že je chce změnit. Nezměnila vůbec nic a ani se o to ve skutečnosti nesnažila. To bylo zcela patrné. Nyní zvedla minimální mzdu o 700 Kč měsíčně z 8500 na 9200 Kč. Poslancům a dalším státem placeným úředníkům se zvedl plat o více, než o celou minimální mzdu. O nenavýšení životního minima ani nemluvě. Volič sociální demokracie se již na základě těchto příkladů musí podle mého názoru právem ptát, zda si z něj dělá strana jen srandu. O tom, že se poslanci a členové vlády nechají vozit vládní letkou raději budu mlčet stejně jako o tom, že si prezident litá po republice vrtulníkem. To mě prostě vyráží dech.
Jak hodnotíte spor mezi předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem?
Spor? Sobotka si přece přeje člena Zemanovského puče Milana Chovance na post prvního místopředsedy ČSSD. Buďto tam tedy spor ve skutečně vůbec není, nebo křídlo Miloše Zemana, které je často chybně označováno za křídlo Michala Haška, Bohuslava Sobotku něčím vydírá. Obě varianty jsou velmi vážné a zdá se, že se tato konstelace sociálním demokratům dříve nebo později vrátí jako bumerang. Jak jsem již uvedl, rizikem není Babiš, ale samotná ČSSD, která nejspíš fatálně selže. Pak bude mít Babiš skutečně volnou cestu k oligarchickému diktátu.
Jak se díváte na nárůst proputinovské retoriky v ČSSD i v celé České republice?
Proputinovskou rétoriku vnímám pouze u lidí, kterým imponuje diktatura a vláda shora, tedy u pravice (prosím neplést s liberály a konzervativci, které v ČR chybně označujeme za pravičáky). Všichni fašisti a nacionalisti v Evropě, tedy pravičáci podporují Putina. Počínaje Le Penovou ve Francií přes Die Linke v Německu a konče Syrizou v Řecku. V ČR jsou to v prvé řadě Okamurovci, několik komunistů a pak samozřejmě náckové kolem Miloše Zemana, kteří jsou bohužel omylem nasáčkovaní i v ČSSD. Na závěr bych ovšem nechtěl opomenout i několik kritických intelektuálů v ČSSD, kterým především vadí postup a chování USA a z toho chybně vyvozují dobré chápání postupů ruského prezidenta Putina. To ovšem nemění nic na tom, že ČSSD je jednotná v pohledu na porušování mezinárodních závazků Ruska. Na tento spor obecně ale bude muset reagovat dlouhodobě celá Evropa a nejen ČR a nejspíš z toho vznikne něco jako Evropský spolkový stát s jednotnou zahraniční a vojenskou politikou. Může z toho ale vzniknout i rychle něco zcela jiného a dnes nepředvídatelného. Poprvé od konce studené války mám i já strach a ten, jak známo, není nikdy dobrým rádcem.
