Že „líp“ hned tak nebude, to už (kromě některých voličů ANO) vytušili skoro všichni. Proto je čas si aspoň zavzpomínat, jak líp už bylo. K tomu posloužil v Haló novinách 8. března rozhovor s Miroslavem Maršálkem, členem Národní rady Klubu českého pohraničí, pionýrským pracovníkem a radním za KSČM v Jincích.
Komunistický radní a pionýrský pracovník dostal otázku, jak by charakterizoval současnou politickou situaci v zemi. Je to otázka, nad kterou musí komunista zajásat stejně, jako kdyby se nějakého sektáře zeptali na známky blížícího se konce světa. A také že ano.
Dozvěděli jsme se: „Z toho, co se kolem nás děje, nemohu mít dobrou náladu. Kapitalismus je ve své podstatě založen na vykořisťování obyčejných – neprivilegovaných lidí těmi, kteří vládnou, kteří vlastní většinu majetku. U nás jsou to navíc zahraniční subjekty, které žijí z práce našich občanů. Současníci poukazují na to, že pracující kousek za hranicemi mají za stejnou práci trojnásobné platy. Nelze se divit, že řada lidí jezdí za lepším výdělkem do ciziny i za cenu testování, front na hraničních přechodech i nebezpečí, že nakazí přátele koronavirem. Navíc tam dnes jezdí i lékaři a zdravotní sestry, kteří nám tolik chybějí v našich kolabujících nemocnicích.“
To je zajímavé, tak oni mají kousek za hranicemi za tu samou práci podle soudruha třikrát větší platy. Předpokládáme, že nemyslí hranici česko-polskou nebo česko-slovenskou. Podezřívavou osobu by napadlo, proč mají někde třikrát vyšší platy, když tam vykořisťující kapitalismus řádí nepřerušeně o čtyřicet let déle než u nás. Zřejmě je to nějaký dopad toho vykořisťování.
Pak další pozorování pionýrského pracovníka: „Na každém kroku je vidět, že peníze mají u mnoha lidí větší hodnotu než zdraví. Nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími se rozevírají.“
To se nepochybně rozevírají a je to sociální problém. Za vlády KSČ se ale ani nemělo co rozevírat, protože skoro všichni měli stejnou podúroveň. Když si odmyslíme panskou vrstvu vyžraných prominentů režimu.
Pak se ještě dočteme o jednou vnitřním nutkání pamětníka: „Nemohu se ubránit porovnání s minulostí. Plno věcí se nám tehdy nelíbilo, ale dnes se na to dívám jinak. Lidé k sobě měli blíž, víc si pomáhali, drželi pohromadě, společně připravovali kulturní programy. Cítili jsme se bezpečně. Málokdo dnes uvěří, že jsme nechali odemčené a v létě i otevřené vchodové dveře a odešli k sousedům. Nepamatuji se, že by se něco ztratilo… Mnozí chodili na brigádnické akce, při nichž vznikaly školy, mateřské školy, kulturní domy, restaurace, dětská hřiště i sportoviště. V naprosté většině zdarma. Škoda že se i levicově smýšlející lidé zabývají více konflikty 50. let než pozitivními stránkami budování tehdejší společnosti.“
Jaké konflikty 50. let? Krást, popravovat, mučit a zavírat nevinné lidi, to nejsou žádné „konflikty“, to je zločinná činnost. Pořád také čekáme na nějaké srozumitelné vysvětlení, proč jedním z těch „konfliktů“ bylo, že se soudruzi věšeli sami mezi sebou, a to před zraky moudrého Klementa Gottwalda. To byl ten Gottwald takový blb, nebo byl taky zločinec? Tak to se asi nedozvíme. A pak ty „konflikty“ pokračovaly v 60. letech, 70. letech. 80. letech, než se jim to tady konečně rozpadlo a byl pokoj.
Když už je ale s. Maršálek členem toho nostalgického komunistického spolku pohraničníků, nikdo mu nebrání, aby občas – místo vzpomínání na časy, kdy se na hranicích střílelo na lidi – jeho členové zorganizovali nějakou brigádu a dali trochu komunisty zdevastované pohraničí dohromady. Nejlépe pod dohledem nějakého kapitalisty, protože jinak na co tihle lidé kdy sáhli, byla z toho další pohroma.