NÁZOR / Europoslankyně Markéta Gregorová chce kandidovat na předsedkyni Pirátů proti Ivanu Bartošovi a uvažuje, jestli by nebylo před koncem volebního období strategické vystoupit z vlády. To první je správné, protože je to normální. Vystupování z vlády by si ale Piráti měli nejspíš rozmyslet.
„Nedomnívala jsem se, že bych měla být v předsednictvu, ale byla jsem natolik kontaktována, lobbována a přesvědčována poměrně značným množstvím lidí, kteří si přejí, aby jejich postoje a názory byly skrze mě reprezentovány v předsednictvu,“ řekla Gregorová v rozhovoru pro iRozhlas.
Pokud se v demokratické straně najde více kandidátů na šéfa strany, je to znakem toho, že je to nejspíš opravdová strana, a ne účelový nástroj vůdcovského typu, jako jsou ANO a SPD. Zatímco Tomio Okamura stále mluví o přímé demokracii, tak v jeho vlastním podniku skutek utek. Piráti si jí zavedli tolik, až se občas neví, co z toho bude. Každopádně jim nikdo nemůže vytknout, že v této věci by snad měli nějaký rozpor mezi činy a slovy. Dostávat skoro sto procent hlasů oddaných kývalů je styl říše Kim Čong-una a ideologii čučche v ČR nechceme.
Naznačovat, že by možná pro Piráty bylo výhodné z vlády ještě před volbami odejít, je něco jiného. Nemusíme si dělat iluze, poslední rok před volbami se budou strany, nebo přinejmenším potenciální koalice, starat hodně o svou vlastní kůži. Budou chtít před voliči ukázat svá „špecifiká“, jak se tomu říkalo v době rozpadání Československa. (Čechy tenkrát často napadla věta: O co vám vlastně jde?)
Je otázka, jestli by si tím někdo (napadnout by to mohlo i jiné strany) vylepšil image. Účast v pětikoalici se už aktérům jen tak neodpáře. Společně chyceni, společně pověšeni.
Podle Gregorové mnozí ale „začínají zvažovat, zda by strategicky nebylo vhodné to zvážit nebo nalinkovat nějaké červené linie dalších přešlapů Pavla Blažka“ a že „více lidí začíná zpochybňovat neotřesitelnost naší vládní účasti“.
Zjevně je jí jasné, na jak křehký led by se Piráti pustili. „Záleží, jaké by bylo odůvodnění a jaká by byla strategie. Umím si představit množství strategií, ve kterých by to volič pochopil, i množství, ve kterých by nás to strašně poškodilo,“ zauvažovala europoslankyně.
Tohle si musí ve straně samozřejmě zvážit sami. ČSSD jsme kdysi nezištně doporučovali, ať neleze do vlády s Babišem, že to špatně dopadne. Vyšlo to do puntíku. Pirátům lze z několika důvodů nezávazně poradit, ať si nějaké „strategické odchody“ dobře rozmyslí.
Předně si lidé budou pamatovat jejich vládní účast a nějaké odbočky na poslední chvíli nikoho neuspokojí. Zůstat až do konce je znakem schopnosti spolupracovat, což je součást výbavy nazývané koaliční potenciál. Odchod by přinejmenším mohl působit nesebevědomým dojmem. U kapitána Titaniku (a takhle zle na tom vláda není) bude mít historie sice nejspíš vždycky dojem, že něco zpackal, ale navždy bude zaznamenáno, že na lodi zůstal až do konce. Loď šla ke dnu, ale nad hladinou zůstalo navždycky nepotopitelné sdělení, že kapitáni se chovají takhle.
Dalším argumentem je, že odchod znamená přesun do opozice a v ní je třeba se chovat opozičně. ANO a SPD nikdo nevyčítá opoziční chování, ale bezhlavou fanatickou střelbu do vlády. Například že vláda dělá to, co třeba ANO mělo ve svém vlastním programu (euro, distanční volba). Pokud by byly současné strany schopné sestavit příští vládu, Piráti by byli buď v ní, nebo zase v opozici. Strany ale mají chtít být ve vládě, pokud tam prosadí něco ze svého programu. Sedět ve Strakově akademii s Babišem a Okamurou by byla politická smrt, a to velmi bolestivá a zbytečná.
Dnešní koalice je nejspíš základ nějaké koalice budoucí, tak by bylo dobré to vzít včas v úvahu. Je lepší obětovat něco, než ztratit všechno, a to na dlouhou dobu. Vláda s ministrem Tomiem Okamurou by byla, jak to řekl Petr Pavel, „silný příběh“.
Zkušené pirátstvo by mělo vědět, že když už skákat z lodi, tak ne do moře s hejnem žraloků. A jiné moře Česko teď nemá.