Celostátní fórum pirátů je pro pozorovatele české politické scény výbornou příležitostí studovat pod drobnohledem anatomii i psychologické ustrojení této strany. Ačkoli se řada jejích členů trápí tím, že mezi straníky docházelo v uplynulém období k jakýmsi sporům, tak pohled do vnitřností Pirátské strany rozhodně není nijak drastický.
Piráti mají poměrně solidní disciplínu, dodržují svá pravidla i časový program jednání. Kultura jejich vystupování a vzájemného chování je excelentní. Místy ovšem jejich jednání vzbuzuje úsměv. Především máme ale možnost si uvědomit, co jsou piráti zač. Jsou to kupříkladu lidé, kteří úzkostlivě dbají na práva žen. Sledovali jsme tudíž jednání „pirátek a pirátů“, jehož se vedle hostů zúčastnily i „hostky“. Je to tedy strana, která je inovativní i ohledně českého jazyka.
Hlavní zjištění není nijak překvapivé. Piráti jsou prostě levicová strana. Po faktické sebevraždě sociálních demokratů má Pirátská strana v politice rozhodně své místo. Jestli dříve piráti působili jako antisystémová strana s radikální rétorikou a mohli tak vzbuzovat dojem, že jsou mládežnickou organizací Babišova ANO, tak dnes je v podstatě již jasné, že patří k současné české demokracii a reprezentují levicově-liberální proud, který nacházíme po celé Evropě, ačkoli není běžné, aby se takový proud pojmenoval po námořních lupičích. To ovšem patří ke koloritu českého prostředí, které se v druhém desetiletí 21. století začalo odklánět od standardních politických proudů a oddalo se experimentování. Dnes je třeba říci, že čeští piráti rozhodně nepředstavují pro nikoho žádné nebezpečí. Tedy kromě sebe samotných.
V debatách pirátského fóra zaznívaly zvláštní stesky straníků, že by jako politická strana měli dospět. Jakkoli to určitě není bod debaty, který by odrážel přehnané sebevědomí, tak je vlastně namístě. Pozorovatel se totiž nemůže zbavit dojmu, že část pirátů vlastně moc neví, čím vlastně jsou. Pro všechny je rozhodně podstatným aspektem jejich programu digitalizace státu. Pak se ale jejich akcenty významně liší. Pro jednu pirátku je podstatné rovné zastoupení žen a trápí se tím, že je v orgánech strany málo holek.
Pro jiné piráty je zase nejdůležitějším bodem programu legalizace marihuany. Jen menšině vystupujících v jejich projevech záleží na liberálním profilu strany a prakticky nikdo se nesnaží zformulovat, jak si má veřejnost pirátskou verzi liberalismu vysvětlovat. Staronový předseda Ivan Bartoš ovšem jasně shrnuje, že jde o odpor ke státní buzeraci. To je jistě rozumný a v Česku potřebný postoj. Jen by se v tom případě slušelo vysvětlit, proč řada dosavadních pirátských návrhů naopak obsahovala prvky státního dirigismu či jakousi posedlost regulacemi.
To, co pirátům během jejich jednání poněkud chybí, je vědomí, že jsou vládní stranou a že jejich hlavním tématem má být tudíž Česká republika. Proto je osvěžující, když kupříkladu vědomí mezinárodního kontextu ve straně reprezentuje místopředseda Evropského parlamentu Marcel Kolaja.
Piráti mají prostě tendenci se přehnaně upínat ke svým vnitřním starostem a traumatům, což vede u pozorovatele k pocitu, že se nedívá na jednání vládní strany, ale na nějakou skupinovou psychoterapii.
Jedním z traumat Pirátské strany je volební neúspěch a problematické spojení se Starosty do jedné volební koalice. To lze pochopit.
U dalšího traumatu se člověk nemůže ubránit mírně škodolibému úsměvu. Pro piráty je zřejmě jakousi bolestí, že z nich jejich kritici občas dělají komunisty. Ačkoli se přitom v jejich řadách několik podivně narudlých straníků najde, tak celkové vyznění pirátského fóra jasně ukazuje, že se o žádné komunisty nejedná.
Hlavní nemocí této strany rozhodně není sklon k totalitnímu stylu, ale právě naopak až dětinské bazírování na naprosté a všudypřítomné formální demokratičnosti, která občas nahrazuje deficit nápadů. Hlavním výsledkem skupinové psychoterapie pirátů je tak nekonečné vzájemné ubezpečování, že se k sobě budou chovat vždycky hezky a budou si pomáhat, jako by se jednalo spíše o nějakou církev než o politickou stranu. Jinými slovy, více sebevědomí by mnoha pirátům opravdu neuškodilo.
Jakkoli Ivan Bartoš nese díl zodpovědnosti za nízký volební výsledek své strany, tak je jasné, že je i nadále klíčovým a charismatickým lídrem a jedním z těch pirátů, kteří už téma politické zralosti řešit nemusí. Stojí před ním ale úkol ukázat voličům, zda jsou piráti jen zábavnou partou nadšenců s rozmanitými bizarními znaky, nebo zda představují silný proud moderní liberální levice, jaký má fungovat v každé demokracii a který je přitom mnohem sympatičtější než omšelá a socialismu poplatná starolevice padlé ČSSD.
Když by se piráti více věnovali politickým tématům než své psychoterapii, tak mají v tomto ohledu zřetelnou šanci uspět. Část jejich levicové agendy může sice u pravicových liberálů či konzervativců vzbuzovat odpor či úšklebky, ale nelze jim upírat legitimní místo v politickém spektru. Navíc nelze ani říci, že by k levicové agendě většina pirátů přistupovala s nějakým nemístným fanatismem. Jejich styl je věcný, což je jedině dobře.
Kdyby česká politika nebyla kontaminovaná autoritářskými a polofašistickými silami, jimž vévodí oligarcha Andrej Babiš, tak by bylo normální, aby současní středolevicoví piráti hráli roli standardní opoziční strany. Bohužel ale nejsme v normálních podmínkách a česká demokracie v nedávných volbách doslova utekla hrobníkovi z lopaty. Proto je nyní správné, že jsou piráti vládní stranou naší široké antipopulistické a antiautoritářské koalice. A jako takovým jim přejme, aby na své cestě k politické zralosti uspěli.