Mám to pořád v paměti. V souvislosti s Theodorem Pištěkem, jenž v úterý 25. října oslavil devadesátiny, jsem byl vystaven jednomu z největších pokušení, jaké jsem jako výtvarný kritik zažil. V letech 2016 až 2017 jsem jej pravidelně navštěvoval ve středočeském Mukařově, v domě, který si z velké části sám navrhl na sklonku minulého století. Tehdy opustil pražské Vinohrady, kde v Radhošťské ulici žil a v nedaleké Korunní měl zase ateliér. V Korunní ulici, již lemují na jaře opojně vonící akáty, jsem s ním kdysi udělal také vůbec první rozhovor, jenž byl publikován.

Sledovat Theodorovu tvorbu mi přinášelo potěšení, protože maloval dokonalou technikou jedinečné výjevy, jež v sobě skrývaly spoustu příběhů a řadu možných interpretací. Navíc byl osobností, jakou jsem dosud neměl možnost poznat. Zdálo se, že cokoli si řekl, dokázal naplnit. V jeho podání to bylo snadné: „Chci, aby to, co vytvořím, bylo nejlepší v rámci toho, čeho jsem schopen dosáhnout,“ vysvětlil mi, jak přistupoval k nejrůznějším výzvám. „Každý máme svoje možnosti. Kdybych cítil, že jsem nenaplnil svůj potenciál, byl bych zklamaný.“

Moje opakované návštěvy Mukařova se týkaly připravované knihy Člověk a stroj, kde jsem chtěl ukázat jeho všestranný vztah k technice, především k závodním automobilům, které se staly námětem nejznámějších Pištěkových obrazů. Zjistil jsem zajímavou věc, totiž že auta nejen maloval, ale také skvěle ovládal, neboť závodil v rallye i na okruzích: dostal se dokonce do reprezentace. Byl znám coby nekompromisní a energický řidič, který dokáže z auta vymáčknout i to, co v něm není. A nejen to! Do časopisu Motoristická současnost psal zasvěcené recenze na sportovní vozy Porsche, jež od redakce dostával k příležitostnému testování na zkušebním polygonu ve Stuttgartu. Takto kupříkladu hodnotil v roce 1980 Porsche 911 Turbo: „Když jsem pustil spojku a přidal trochu ostýchavě plyn, zdálo se mi, že jsem očekával více. Jakmile se však ručička otáčkoměru přehoupla přes tři tisíce, vzal mě někdo obrovskou tlapou pod lopatkami a vystřelil dopředu. Pak už jsem měl jen jednu starost – oddat se požitku ze zrychlení, které na mou čest nezůstalo o nic pozadu za představou.“

Ecce homo!

Co prožil,…