Trvalo neuvěřitelných 32 let, než z parlamentu této země konečně zmizeli zástupci nenávistné a tragické ideologie, kteří tuto zemi dusili a koupali v krvi celá čtyři desetiletí. A komu se mé tvrzení zdá nadnesené, či nesprávné, ať se podívá na počty obětí tohoto režimu – hovoří za vše. I u nás nejde o malá čísla, avšak v celosvětovém měřítku jde o počty jen těžko představitelné a těm obětem už život nikdo nevrátí. Ať už jde o počty obětí hladomorů, tzv. třídní nenávisti, či ideologických floskulí, které si komunisté vzali jako základ svých nesmyslných represivních postupů vůči zbytku světa.

Proto mi přijde neuvěřitelně tupé, cynické a neslušně drzé, že se v naší zemi volně sdružují lidé, kteří si dovolí komunistický režim adorovat a ještě jej nadále propagovat jako něco, co bylo a mělo by být hodné následování, protože je to údajně to nejlepší společenské zřízení, které kdy člověk vymyslel. To už je právě těm milionům mrtvých čirý výsměch!

Dokládá to jen sílu intoxikace určité skupiny lidí, kteří se právě těmito myšlenkami zaštiťovali ve svých nelidských činech, jež cíleně vedly k fyzické likvidaci jinak, než komunisticky myslících obyvatel.

Klub Českého pohraničí je právě takovým příkladem nechutné propagace a oslavy nelidského systému, který je ve své podstatě více než roven fašismu, právě pro svou programovou nenávist vůči těm, kteří prostě jen nesouhlasí s šílenou, zlodějskou a vražednou ideologií.

Klub Českého pohraničí jde ve svých trestuhodných výmyslech a lžích dokonce tak daleko, že společenský systém, zcela podřízený komunistické straně (která však mimo svého názvu s komunismem neměla nic společného) označuje jako první na světě, který zaručil člověku právo na život!!! Ano, tuto bohapustou až snad trestuhodnou lež se dočtete v oslavném článku, pod nímž je podepsán pan Richter, kterým si tato pitoreskní skupina slavnostně připomíná 70. výročí přijetí ryze komunistického výplodu o ochraně státních hranic. Ten byl přijat právě a jen proto, aby znemožnil občanům této země ji svobodně opustit, ať již je k tomuto bolestnému rozhodnutí vedly jakékoli důvody.

A byl to právě zákon O ochraně státních hranic z roku 1951, který pardonoval použití střelně zbraně proti komukoli, kdo vstoupil na území, které si komunistická strana uzurpovala jako jen a jen své. Bez milosti. Tento přístup celkem logicky vedl k tomu, že většina těch, kteří šli tzv. „na dráty“ byla, pokud možno, ozbrojena také, což v mnoha smutných případech končilo smrtí, ale všichni ti mrtví na obou stranách pomyslné železné opony jsou jen obětí té strašné ideologie, kterou Klub Českého pohraničí tak rád oslavuje. S tím vlastně oslavuje i vysoké napětí a minová pole, která stála také mnoho životů, paradoxně na obou stranách železné opony.

Znovu jsem si tu zběsilost a nelidskost tohoto, naštěstí minulého, systému, uvědomil při návštěvě Čížova, v jehož katastru se nachází jeden z mála památníků na naši zadrátovanou zem.

A se změnou politického rozložení sil v naší zemi jsem si uvědomil, že bohužel až dnes bude mít snaha o naplnění litery zákony o protiprávnosti komunistického systému naději na úspěch. A vyvinu pro to veškeré své úsilí! A věřím, že se tak podaří dosáhnout zákazu existence podobně fašisticko-komunisticky pokřivených spolků, jako je Klub Českého pohraničí.