Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh, který zemřel při izraelském náletu. FOTO: Wikimedia Commons / Khamenei.ir / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / Khamenei.ir / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / V pátek večer usmrtil izraelský letecký útok na centrální velitelský bunkr teroristů z Hizballáhu šéfa skupiny Hasana Nasralláha, jeho nejbližší spolupracovníky a pravděpodobně několik styčných íránských kádrů. Po pár dnech izraelských operací připravujících pozemní nájezd tak nezbývá z nejvyššího velení proíránských milic v Libanonu naživu téměř nikdo.
Velení Hizballáhu nyní zřejmě převezme Nasralláhův bratranec, který studoval islamismus v Íránu a sňatkem je spojen s rodinou Američany zabitého generála íránských Revolučních gard Kásima Sulejmáního. Volba je téměř jistá, protože mnoho jiných možností už nezbývá.
Ještě před pár dny jsme byli ze strany „antikoloniálních“ bojovníků na Západě bombardováni sebevědomými prohlášeními, že prý Izrael „nikdy“ nedokáže porazit Hamás, natožpak Hizballáh. Jako už mnohokrát v minulosti byla však suverénně vyhlašovaná stanoviska založena zejména na hluboké intelektuální aroganci.
Izraelské ozbrojené síly a zpravodajské služby v posledních 15 až 18 letech nedělaly doslova nic jiného, než že se připravovaly na příští střet s největší bezprostřední ozbrojenou hrozbou – tedy Hizballáhem. Jestliže operace proti Hamásu v Gaze představuje improvizaci na sekundárním bojišti, v Libanonu sledujeme velmi dobře připravený plán boje s hlavním protivníkem z řad íránských proxies.
To, že je Hizballáh výrazně vojensky silnější než jednotky Hamásu a s ním spojených palestinských extrémistů, s sebou nese i stinné stránky a nevýhody. Jednou z nich je mnohem vyšší závislost na statické vojenské infrastruktuře, na kterou se může soustředit izraelská palebná síla.
Další faktor, který fanoušci Hizballáhu ve svých „analýzách“ vůbec nevzali v úvahu, je míra neoblíbenosti šíitských milic v Libanonu a širším okolí. Ta se zdaleka neprojevuje jen tím, že desetitisíce libanonských křesťanů, drúzů či syrských sunnitů vyšly do ulic bujaře oslavovat smrt nenáviděného řezníka. Přesné zásahy mířící na vedení teroristické organizace téměř jistě ukazují na rozsáhlý izraelský úspěch v oblasti „HUMINT“, tedy zpravodajských informací sesbíraných z lidských zdrojů v místě. Jinými slovy ti, jež tyrani z Hizballáhu po dekády utlačovali a vraždili, nemají žádný problém předávat úřadům židovského státu zpravodajské informace o klíčových instalacích a špičkových představitelích teroristů.
Co mohl o Nasralláhově osudu napovědět Mao Ce-tung
Kdyby si západní „revolucionáři“ dělali domácí úkoly, mohli včas pochopit, proč to s údajnou neporazitelností Hizballáhu není zdaleka tak horké, jak si mysleli.
V klasické Maově teorii „lidové války“ se počítá s třemi fázemi prodlužovaného konfliktu, v němž má být nepřítel postupně poražen.
Fáze jedna předpokládá, že se rozptýlené miliční síly zdržují v odlehlých, špatně přístupných venkovských oblastech s obtížným terénem, do nichž postupně vtahují protivníka nevhodně uzpůsobeného pro tento druh válčení daleko od jeho základen.
Teprve po zesílení ve střetech s protivníkem má přijít fáze dvě, při níž se konflikt postupně rozšiřuje do dalších přilehlých oblastí, jak se poměr sil vychyluje v prospěch „revolučních sil“ a ty si mohou dovolit přejít do opatrné ofenzívy.
Třetí fáze pak počítá s přechodem ke konvenční vojenské taktice, manévrovému válčení a postupnému obsazení centrálních oblastí země.
Mao přitom důrazně varuje před předčasným přechodem k fázi tři ještě předtím, než byl protivník dostatečně vysílen. Pokud totiž dojde k podobnému omylu, vycvičená armáda může rutinně použít všechny své kapacity a s výhodou je nasadit proti cílům, jaké původní rozptýlené a špatně zaměřitelné jednotky „revolucionářů“ neskýtaly. V takovém případě hrozí porážka a v nejlepším případě návrat zpět do první fáze války.
Velkorysé budování vojenských kapacit Hizballáhu Íránem, včetně masivních velitelských center, muničních skladů nebo velkých raketových základen, se v maoistické terminologii ovšem rovná právě předčasnému přechodu k třetí, konvenční fázi války. Tak lákavé a zranitelné cíle pro izraelské letectvo jako libanonští militanti Hamás v Gaze nikdy nenabízel. A ačkoliv prostřednictvím Íránu a diktátora Asada získaly libanonské šíitské milice i určité prostředky protivzdušné obrany, Izrael po letech útoků v Sýrii ví o slabinách těchto ruských systémů a dokáže jich dobře využít.
Pokud by cílem byla objektivní analýza, slabiny Hizballáhu nebylo vůbec těžké objevit. Tady však máme spíše co do činění s přístupem, který uplatňují fotbaloví fanoušci vůči oblíbenému klubu. Je v zásadě povinností neochvějně věřit, že „naši“ zvítězí. Ať už jsou reálné šance jakkoliv pochybné.
Pláč nad hrobem masového vraha
V západních médiích je zpravidla zvykem psát nekrology vlastních politiků kritickým tónem. Ačkoliv se obecně zachovává dekorum, zásada „o mrtvých jen dobře“ někdy úplně neplatí.
S tím velmi ostře kontrastuje způsob, jakým nyní západní novináři píší o smrti teroristy, masového vraha a válečného zločince Hasana Nasralláha. Kupříkladu Economist se rozhodl pustit do oběhu příběh o „charismatickém lídrovi“. V New York Times cítili potřebu napsat o postavě „uctívaného šíitského muslimského duchovního a sajjída, muže, jehož původ sahá až k proroku Mohamedovi“. A ve vyjádření Associated Press zase bylo zřejmě nutno sáhnout k formulacím jako „prozíravý stratég“ (o tom více v předchozím oddíle…) nebo „respektovaný miliony… v arabském a islámském světě“.
Ale zmíněné chvalozpěvy ještě nic neznamenají ve srovnání s tím, když nahlédnete do sociálních sítí a médií západních krajních levičáků. Pocit zoufalství a zmaru v takovém rozsahu byste sotva zaznamenali od dávných dob, kdy západní komunisty a jejich příznivce těžce zasáhla smrt zbožňovaného diktátora Josifa Džugašviliho zvaného Stalin.
To ovšem vyvolává širší otázku. Spokojí se někdy levý okraj politického spektra se slušnými politiky, jako je řekněme americký senátor Bernie Sanders, případně solidními a zásadovými veliteli osvobozeneckých hnutí, jako byl třeba afghánský Tádžik Ahmad Šáh Masúd? Nebo zkrátka k životu potřebují krvežíznivé katy formátu Stalina, Che Guevary či právě Nasralláha, z nichž si ultralevičáci dělají modly pro jejich nelítostnost a pohrdání lidskými životy?
