Novorozenec čtyři hodiny po porodu – a brzy i s rodným číslem. FOTO: Taxiarchos228 / Wikipedia Commons / Public Domain
FOTO: Taxiarchos228 / Wikipedia Commons / Public Domain
GLOSA / Narození patří k jedné z mála zbývajících jistot. Je to dobrá a radostná jistota. V posledních týdnech se spekulovalo o zrušení či utlumování rodných čísel. Myslím, že by šlo o špatné rozhodnutí. Stojí za tím zcela falešné přesvědčení, že tak lze zjednat nebo alespoň drobně podpořit anonymitu. Jenže datum narození naprosté většiny z nás je ve věku internetu snadno a rychle dohledatelné.
Na čísle, které v sobě obsahuje datum narození, není nic špatného, už proto, že je tu s námi dlouho. Rodné číslo má svůj kulturní rozměr. Byl jsem u narození většiny svých dětí. Možná je banální to připomínat, ale je to s ničím nesrovnatelný pocit, že je tu někdo s námi, kdo tu ještě před chvílí nebyl. Narození se děje v nějaké datum a v nějakou hodinu. Sestřička vždy dítě umyla a řekla, jestli je to holka, nebo kluk, což se odrazilo i v rodném čísle. Také za lomítkem se vždy objeví nějaké úřední číslo, které je poukazem ke společenství, do kterého nový človíček přišel.
Plně chápu, že se může stát, že se jednotlivým lidem vyvíjí vztah k pohlaví, pohlaví se může měnit a sexuální orientace je důležitá i pro to, aby lidé sami sobě rozuměli. Chápu i to, že rodné číslo prozrazuje stáří, které třeba někdo chce zatajit, aby dostal práci, anebo nechce svým věkem postrašit osobu blízkou. Přesto si myslím, že pozitiva převažují. Už proto, že každý z nás má jen dvě nejdůležitější data. Narození a úmrtí. V rodném čísle se potkává soukromé s veřejným. Po zrušení rodných čísel zbude jen jedno místo, kde většina z nás má datum narození veřejně napsané. A tím je hrob.
George Soros nedávno napsal: „Vyrůstal jsem v časech před vznikem umělé inteligence. Snad i díky tomu jsem skalním přívržencem reálného světa.“ Veřejná debata o zrušení rodných čísel se dosud věnovala jen dvěma aspektům. Tím prvním je skutečnost, že to po nás z EU ani odjinud vlastně nikdo nechce. Tím druhým aspektem je větší či o něco menší počet miliard, který celá operace bude stát.
Chtělo by se mi do debaty navrhnout dva další úhly pohledu. Tím prvním je skutečnost, že je taková operace vůbec možná. Museli jsme postoupit do vyspělé počítačové éry, aby taková věc šla provést. Kdyby před půldruhým stoletím u nás někdo všem farářům řekl, že můžou zahodit matriky, protože se to bude dělat jinak, celkem oprávněně by se všichni domnívali, že se děje něco revolučního a možná zbytečného. Matriky se státní platností se nakonec přestaly používat na faře, dál je pod stejným názvem vedou úředníci.
Ocitli jsme se ve světě, kde jsou lusknutím prstů možné velké změny, a proto je na místě je hlídat a dělat jich co nejméně. Stát mi nedávno zavedl jakousi elektronickou schránku, kterou jsem neotevřel, a půjdu ji zrušit. Důvodem je, že jsem kdysi kamarádovi kývnul na členství v nadačním fondu, který nemá peníze, léta se nesešel, a léta jsem ani neviděl lidi, kteří tam jsou se mnou. Už jsem kamaráda několikrát dávno před zavedením schránek žádal, abych tam nebyl. Teď může tato soukromá neopatrnost přerůst v průšvih jenom proto, že si stát osobuje právo podělit nás elektronickou nadílkou, aby se mu lépe rušila pošta.
Po prvním aspektu, „že je něco takového možné“, následuje druhý aspekt, a tím je udržování projevů reálného světa. V rodném čísle se zrcadlí reálný svět. „Toto jsi ty, v důležitém okamžiku. Co budeš dělat se životem, který následuje, už je další příběh.“ S rodným číslem se samozřejmě neruší datum, čas a místo narození. Neruší se rodiče ani nic jiného. Je to číslo, kterým se člověk vykazuje světu okolo. Myslím si ale, že to mělo a má svůj význam, a ten význam přinesla až svoboda. Rodná čísla zavedli bolševici, možná aby si zjednodušili své všudypřítomné fízlování lidí. V čase svobody ale kulturní obsah rodného čísla znamená kousek reality v moři spamu. Fízlování se dnes děje jinak, hlavně komerčně, sledovacímu programu se slangově říká „sušenka“, a máte si ho na internetu sami schválit, když někam surfujete.
Poznávací značky na autech dříve prozrazovaly alespoň větší město poblíž, pak kraj, dnes u těch, kdo si připlatí, vypovídají o míře fantazie či špatného vkusu. Budou i příští identifikační čísla za příplatek volitelná, když státní kasa trpí, a jde to tak snadno? Asi bych si připlatil za své původní číslo, už proto, že je jedním z mála, které si pamatuji. Samozřejmě, že je to prkotina. Miliardy na změnu jistě máme. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že reálný svět zas prohrál drobnou bitvu, a že se tak děje plíživě, všude možně, a nahrává to lhaní.
Jako starší člověk, který nikoho neobtěžuje, bych byl opravdu rád, kdyby změn shora bylo co nejméně, přestože slovo digitalizace s jakkoli skurilními projevy má v sobě jistě kouzlo řady různých „-izací“ z minulosti (demokratizace, industrializace, kolektivizace a tak dále).
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a nyní i FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
