Platí, že není nic takového jako bývalý komunista? Takže jednou komunista, vždycky komunista? Co spojuje lidi, jako je Pavel Kohout, Milan Kundera, Miloš Zeman, Andrej Babiš, Helena Válková, Vladimír Dlouhý, Gustáv Husák?

Je dobré se podívat na to, jak se z komunisty stane komunista bývalý. Tady jsou dvě možnosti: 1. stranu sám opustil, 2. ze strany ho vyhodili. U obou možností se musíme podívat na to, proč do strany vůbec vstoupil. Opět jsou dvě možnosti: 1. z přesvědčení, 2. z prospěchářství.

Pokud se někdo obrátil na komunistickou víru, často ze sociálních pohnutek, protože v době, kdy komunistické strany vznikaly, nebyl život mnoha lidí zrovna růžový, mohl ji dobrovolně opustit. To když měl pocit, že své poslání zradila. Jiným ideály zůstaly a strana je vyhodila, protože už na cestě k moci, nebo při snaze ji upevnit a udržet, překáželi. U nás to byl ještě za první republiky třeba Jaroslav Seifert. Je známo, že mezi vyhozenými byla řada šéfů strany, kteří byli předtím uctíváni a pak  vyhozeni. Gustáva Husáka z ní vyhodili celkem třikrát. Alexandra Dubčeka jednou a Rudolfa Slánského vyhodili, a pak navíc pověsili. Antonína Novotného vyhodili, a pak potichu zase přijali. To když se ukázalo, že se soudruh sice dopustil chyb, ale vlastně to myslel dobře.

V případě těch, co stejně nikdy v žádný komunismus nevěřili, nebylo jejich rozhodnutí odejít nijak složité. Strana pro ně byla výtahem k moci, a když se mu přetrhlo lano, hbitě přeskočili do jiného výtahu a jelo se dál. Díky těmto jedincům se komunismus pak rychle zhroutil, protože nebylo, kdo by ho podržel. Strana si sama tím, že se zbavila „věřících“ a nabrala oportunisty, pod sebou podřízla větev. U nás se tak dělo v druhé půlce vlády jedné strany v době po srpnové invazi v roce 1968 a následných čistkách. Kdyby se režim otočil, tak by tato sorta lidí nejspíš zase rychle převlékla kabáty. Opráší ruštinu, zapálí svíčky před ikonami, naučí se pár vět čínsky a začnou vychvalovat Konfucia a zjistí, že na Mao Ce-tunga se nesmíme dívat černobíle.

V první půlce komunistického vládnutí u nás se ještě mezi straníky vedle zločinců a tupců (někdy se to prolínalo, byli tu zločinci inteligentní a také tu byli hlupáci, co se zločinů nedopouštěli) našli inteligentní lidé. Takoví, co tomu věřili. Z dnešního pohledu je těžké si představit, že někdo viděl (spíše v rádiu slyšel) ty inscenované procesy, a nenapadlo ho, že je to všechno podfuk. Možná si to ale nějak zapojili do své struktury myšlení. Leninova, Stalinova a Che Guevarova popravčí komanda na někoho možná nedělala větší dojem, než na věřícího kdysi dělala existence inkvizice a mučení. Idea je správná, ale nějak se pokazila a mohou za to takzvané „deformace“ a „nezákonnosti“. Někdo potřeboval léčbu šokem, jakou přinesl Alexandr Solženicyn a jeho kniha Souostroví Gulag. Popravy, čistky a tábory nebyly poruchou systému, byly jeho podstatou.

Ve druhé fázi režimu, za normalizace, inteligentní komunisté existovali, ale sotva tomu všemu mohli věřit. Zatímco u těch prvních (předúnorových a předsrpnových) vina spočívá přinejmenším v tom, že se málo pídili po pravdě, u těch druhých, že vědomě kolaborovali s režimem, o kterém věděli, že je to jeden velký podvod. Je celkem tragické, že ti fanaticky přesvědčení spolupracovali i na vraždách a loupežích, nebo k tomu přinejmenším mlčeli, zatímco kolaboranti se zapojili v době, kdy se tolik nezavíralo (neměl se samozřejmě zavírat nikdo), ale jejich postoj je tak nějak ohavně upatlaný. Na hranicích se samozřejmě střílelo celou dobu a „reakční“ vrstvy se nedrtily, protože už byly rozdrcené, a lidé se naučili bát preventivně.

Do kolonky „bývalý komunista“ tak spadá celá škála lidí. Dnes, když vynecháme brežněvovské sirotky v KSČM a v různých spolcích pohraničníků, představují nebezpečí ty slizké typy, které dělaly kariéru kdysi a bez velkých výčitek by ji chtěly dělat dál. A pořád nechápou, co by druhým na nich mohlo tak nějak vadit.