HISTORIE / Pamětníci si možná vzpomenou na slavný hollywoodský snímek Exodus z roku 1960 s Paulem Newmanem v hlavní roli. Vznikl podle bestselleru spisovatele Leona Urise, volně inspirovaného příběhem lodi Exodus 1947, jejíž příběh kdysi tak rozvířil světové veřejné mínění.

V létě 1947 se loď jménem Exodus pokusila dopravit přes čtyři a půl tisíce židovských imigrantů, převážně osob přeživších holokaust, do britské mandátní Palestiny. Tehdejší správa Svaté země měla na věc zcela jiný názor a „odsunula“ pasažéry Exodu zpět do Evropy. Ti se však nevzdali bez boje a loď se stala symbolem snahy Židů o návrat do biblické vlasti. A také symbolem naděje.

Původní jméno proslulého plavidla znělo President Warfield. Šlo o americký parník ve vlastnictví Baltimorské plavební společnosti přepravující ve dvacátých letech 20. století náklad i cestující mezi Norfolkem ve Virginii a Baltimorem v Marylandu. První Presidentova cesta proběhla už v roce 1928; s plavbami tohoto druhu loď skončila o čtrnáct let později. Za války posloužila znovu britskému a americkému námořnictvu (našla dokonce okrajové využití při invazi v Normandii). Po skončení válečného konfliktu byla nabídnuta k prodeji.

S padělanými pasy vstříc naději

Vyřazené plavidlo zakoupila v listopadu 1946 coby šrot za osm tisíc dolarů washingtonská Potomac Shipwrecking Company, aby jej záhy nato prodala v ceně již podstatně vyšší (40 000 dolarů) newyorské Weston Trading Company – obojí bylo pouhou zástěrkou pro skutečného majitele, židovskou organizaci Hagana. Ta loď následně převedla pod Mosad le-alija Bet, mající na starost ilegální přistěhovalectví do Palestiny.

Aby plavidlo se starším datem výroby zvládlo delší cestu, muselo projít řádnou rekonstrukcí v baltimorských docích. Odtud loď vyplula 25. února 1947, byla však kvůli špatnému počasí nucena požádat o pomoc, takže bylo jasné, že plánovaná akce – převoz židovských přistěhovalců do Palestiny – nezůstane utajena. President se navíc musel vrátit a podrobit se dalším opravám. V červenci 1947 dorazil do jihofrancouzského Sète.

V Sète nabírá někdejší americký parník původně certifikovaný k přepravě pěti set čtyřiceti osob připravené pasažéry. Překvapivě se na něj vměstná přes čtyři a půl tisícovky židovských exulantů, přesněji 4515 cestujících: okolo 1300 žen a 1600 mužů plus děti a teenageři. V posádce je na 35 dobrovolníků. Hagana zajistila dvě tisícovky padělaných pasů s kolumbijskými vízy. Ty jsou používány opakovaně – členové posádky je předávají zpět dalším uprchlíkům ve frontě.

Z přístavu Sète vyplouvá loď, údajně mířící do Istanbulu, 11. července 1947 nad ránem pod honduraskou vlajkou. Proč honduraskou? Na jejím získání pro Haganu měl totiž podíl Američan židovského původu Sam Zemurray („Sam the Banana Man“ – Zemurray skutečně získal své nemalé jmění obchodem s banány). Rodák z Kišiněva byl vlivnou, byť poněkud kontroverzní personou Hondurasu a Guatemaly; později se věnoval filantropickým aktivitám.

Pod modrobílou vlajkou s Davidovou hvězdou

Kapitánem Exodu byl zkušený námořník Ike Aronowicz (1923–2009), člen elitního Palmachu. Celou operaci měl na starosti komisař Hagany Yossi Harel (1918–2008), rodák z Jeruzaléma. Ten mimo Exodu velel i třem dalším plavidlům Alija Bet a později se stal šéfem zpravodajské jednotky Izraelských obranných sil.

Britové samozřejmě o Exodu věděli – loď byla nepřehlédnutelná, ale povolit cestujícím vylodění v Palestině rozhodně nehodlali. Snad židovská strana tak trochu spoléhala na chatrnější stav plavidla, který by nedovolil razantnější zásah, aniž by tím byli pasažéři vystaveni možnému nebezpečí, a tím i Británie negativnímu mezinárodnímu obrazu. Načasování celé akce souviselo i s pořádáním Tour de France a domněnkou, že pozornost bude upřena na ostře sledovaný francouzský závod, nikoliv na loď snažící se proniknout do Palestiny.

President Warfield nebyl jediným plavidlem v držení Mosad le-alija Bet. Všechny jejich lodě obdržely nová jména s novým významem; přejmenování tedy čekalo i Presidenta. Dne 17. července 1947 tak přichází na svět Exodus 1947 (dle vyjití – exodu – starozákonních Židů z Egypta do Země zaslíbené). Výmluvné jméno pro staré plavidlo navrhl lékař a redaktor Moshe Sneh, jeden z vedoucích Hagany. Pasažéři zpívali Hatikvu („Naděje“), pozdější hymnu izraelského státu, a vyvěsili modrobílou vlajku s Davidovou hvězdou.

Plavidlo bylo více než přeplněné, přesto se dařilo udržovat uspokojivou hygienu, jak konstatoval britský lékař, který se později dostal na palubu. Loď měla třináct záchodů. Ani s jídlem na tom nebyli cestující tak špatně, zásoby měli na dva týdny. S vodou už to bylo horší, zvláště v tehdejším horkém počasí; litr pitné vody na den, umývání ve slané vodě. Během plavby přišlo na svět několik dětí, bohužel jedna žena zemřela při porodu a v Haifě později i její potomek.

Britský zásah u palestinských břehů

Téměř po celou cestu sledovalo loď několik britských plavidel, mezi nimi torpédoborce, minolovky a rovněž lehký křižník. Hned následujícího dne po slavnostním přejmenování, tj. 18. července, došlo k ataku dvou britských torpédoborců, které sevřely loď s uprchlíky mezi sebe a poškodily ji. Exodus byl pouhých 40 km od palestinských břehů. Příslušníci Royal Navy v počtu asi padesáti mužů, vyzbrojených slzným plynem a obušky, začali pronikat na loď, v čemž se jim posádka i pasažéři snažili vší silou bránit.

Exodus se nehodlal vzdát bez boje. Pasažéři počítali s možnou nutností obrany a proti ozbrojeným vojákům používali láhve, plechovky, tyče, prkna nebo třeba i šroubovák. Loď vybavili zábranami, pytli s pískem, ostnatým drátem či hadicemi napojenými na parní kotel. Jak se ukázalo, příliš platné to nebylo, přestože Britové tak silný odpor jistě nečekali. Byl poškozen trup lodi i záchranné čluny.

Několik hodin trvající tvrdý střet měl za následek smrt tří osob; z posádky zahynul první důstojník William Bernstein, americký dobrovolník ze San Francisca, který utržil zlomeninu lebeční kosti. Na následky střelných zranění zemřeli dva pasažéři – jedním z nich byl teprve patnáctiletý Zvi Jakubowitz. Zraněno bylo okolo 150 osob, mezi nimi několik Britů. Nakonec Královské námořnictvo loď obsadilo a odtáhlo ji do haifského přístavu.

Zde došlo k násilnému vylodění. Uprchlíci se domnívali, že je čeká odsun na Kypr, kam bývali ilegální židovští přistěhovalci většinou umisťováni. Tamější internační tábory ovšem byly přeplněné, a Britové se navíc rozhodli pro novou politickou strategii. Tentokrát chtěli uplatnit zásadu „navracení“, aby odradili uprchlíky a udělili lekci případným dalším sympatizantům. Vše, co pošlou do Palestiny, se jim vrátí zpátky. Podle přání britského ministra zahraničí tak Francouzi měli dostat zpět loď i s pasažéry. A tak bylo čtyři a půl tisíce uprchlíků naloděno na tři transportní plavidla Empire Rival, Ocean Vigor a Runnymede Park a 19. července posláno z Haify zpět do Francie. Přesun sledovali členové UNSCOP, Zvláštní komise OSN pro Palestinu.

Nuceně zpátky do Evropy

Už 2. srpna 1947 přistává trojice lodí ve francouzském Port-de-Bouc poblíž Marseille. Cestujícím je přikázáno vystoupit, což odmítají. Francouzské úřady zase odmítají podpořit Brity v násilném vyvedení pasažérů. Povolí pouze dobrovolné vylodění. V největším letním vedru stojí lodě v přístavu tři týdny. Mezi lidmi se začínají šířit nemoci. Někteří staří, ranění a nemocní spolu s několika těhotnými ženami, zhruba 150 osob, nakonec přece jen loď opustí. Všichni ostatní zůstanou. Britové se v obavách z negativního veřejného mínění marně snaží cestující přesvědčit, aby vystoupili z vlastní vůle; pasažéři navíc zahájili hladovku.

Exodu začíná být věnována mezinárodní pozornost. Ani výhrůžky britských úřadů nepohnou pasažéry přeživšími holokaust a doufajícími v odchod do Palestiny. Nakonec Britové dospějí k závěru, že jedinou možností je internovat Židy v německých táborech pod britskou kontrolou, které byly ještě schopny pojmout takové množství lidí. Misi navracení židovských uprchlíků zpět do Německa nazvou „operace Oáza.“

Dne 22. srpna 1947 opustily lodě Empire Rival, Ocean Vigor a Runnymede Park naplněné čtyřmi a půl tisíci uprchlíky přístav Port-de-Bouc. Do Hamburku dorazila trojice lodí 7. září. Ženy a děti vystupovaly většinou dobrovolně, muže odvlékali násilím. Zraněno bylo třiatřicet uprchlíků včetně několika žen a také tři vojáci. Šedesát osm Židů zadrželi ve vazbě a za „neukázněné chování“ je chtěli postavit před soud. Na jedné z opuštěných lodí byla nalezena podomácku vyrobená výbušnina. Druhá unikla pozornosti a vybuchla ještě před tiskovou konferencí, kterou Britové svolali.

Lidé byli nakonec posláni do táborů pro vysídlené osoby (Displaced Persons camps) v Pöppendorfu a Am Stau u Lübecku v severním Německu. Odsun lidí, kteří přežili hrůzy holokaustu, zpět do Německa vyvolal silné mezinárodní pobouření. V táborech po celé Evropě protestovali další vysídlenci a drželi hladovky. To vše přispělo k pozitivnímu naladění světové veřejnosti k možnému vzniku samostatného židovského státu.

Židé internovaní v poválečném Německu

Vystěhovalci byli ubytováni v tzv. Nissenových boudách či ve stanech, poskytujících jen chabou ochranu. V listopadu 1947 byli přestěhováni do Emdenu a Sengwardenu u Wilhelmshavenu. Obavy z toho, že tábory budou podobné někdejším koncentračním, se sice nepotvrdily, přesto mezinárodní kritika nepolevovala.

Nissenovy vojenské boudy (Nissenhütten) představovaly rychlé, levné a mobilní ubytování. Tyto příbytky z vlnitého plechu o délce cca 12 metrů a šířce 5 metrů se vzhledem podélně půleného sudu jsou vynálezem kanadského důstojníka a důlního inženýra Petra Normana Nissena. Roku 1916 byl pověřen anglickou vládou vymyslet rychlé ubytování pro vojáky. Na stavbu, mající trvat nejdéle čtyři hodiny, mělo stačit 4–6 lidí.

Varianta Nissenovy boudy byla použita i ve druhé světové válce. V poválečném období se Nissenovy mobilní přístřešky užívaly, obzvláště v britské okupační zóně, jako nouzové ubytování pro uprchlíky a vysídlence; budovaly se z nich celé obytné komplexy. Jen v Hamburku takto žilo okolo čtrnácti tisíc osob. Plechová obydlí nebyla vybavena izolací, takže v nich bylo v zimě chladno a v létě horko.

Nakonec se Německo stalo pro většinu někdejších pasažérů Exodu pouhou přestupní stanicí, mnohé se totiž podařilo propašovat do americké zóny, odkud se znovu pokoušeli proniknout na palestinskou půdu. Někteří úspěšně, jiní skončili zadrženi Brity na Kypru. V dubnu 1948 se v obou internačních táborech nacházelo už jen osmnáct set z původních čtyř a půl tisíce osob. Když v lednu 1949 Velká Británie uznala formálně samostatný Stát Izrael, mohli všichni odejít do Země zaslíbené svobodně.

Příběh s mezinárodní popularitou

A co se stalo s Exodem? Poškozené plavidlo zůstalo v Haifě. Přístavní správa inzerovala ještě v prosinci roku 1947 lodě na prodej, Exodus si však nikdo nekoupil. Později navrhl haifský starosta využít známé plavidlo coby plovoucí muzeum. Dne 26. srpna 1952 však na palubě vypukl požár a Exodus zcela vyhořel. Vrak byl odtažen a potopen. Z Exodu se zachoval lodní zvon, uložený v Mariners’ Museum ve virginském Newport News, a parní píšťala, umístěná na střeše New York Central Iron Works v Hagerstownu v Marylandu. Od roku 2017 má slavná loď v Haifě svůj památník ve tvaru bronzové kotvy.

Příběh Exodu získal velkou mezinárodní pozornost i díky zprávám americké novinářky židovského původu Ruth Gruberové (1911–2016). Rodačka z Brooklynu, která se kromě redaktorské a spisovatelské práce zabývala i humanitární činností a fotografováním, byla za druhé světové války zvláštní asistentkou amerického ministra vnitra. Doprovázela členy UNSCOP coby korespondentka pro New York Herald. Byla při tom, když Brity obsazený Exodus připlouval do haifského přístavu, fotografovala uprchlíky na Kypru a objevila se i ve francouzském Port-le-Bouc. Jako jediné novinářce jí britské úřady dovolily doprovázet cestující z Exodu zpět do Německa. Slavná je její fotografie z paluby Runnymede Park zachycující uprchlíky převážené v kleci s ostnatým drátem, kteří vzdorně třímají britskou vlajku s namalovaným hákovým křížem.

Velkým dílem přispěl k proslulosti Exodu také John Stanley Grauel (1917–1986), zvaný „John the Priest“, metodistický pastor a zároveň tajný spolupracovník Hagany pomáhající židovským spoluobčanům už během války. Také on se plavil na Exodu 1947 a posléze byl zatčen Brity. Vypovídal před členy UNSCOP a jeho svědectví „z první ruky“ i obhajoba židovského přistěhovalectví do Palestiny byly zásadní pro souhlasné stanovisko OSN ke vzniku Státu Izrael, jak dosvědčila i pozdější izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová.

V roce 1958 vyšla kniha Exodus od Leona Urise, částečně založená na příběhu slavného plavidla. O dva roky později vzniká stejnojmenný filmový snímek režiséra Otto Premingera s Paulem Newmanem v hlavní roli. Píseň z filmu „This Land is Mine“, občas nazývaná druhou izraelskou hymnou, získala velkou popularitu a nazpívala ji řada proslulých interpretů jako třeba Edith Piaf. Hudba Ernesta Golda obdržela Oscara a dvě Grammy.

Československá stopa

Málokdo ví, že jedním z předobrazů Newmanovy postavy je kromě dvojice velitelů Exodu také Čechoslovák Jakub Weiss (1924-1947), přeživší holokaust a nakonec popravený Brity za účast v osvobození vězňů v přístavním městě Akko (ano, ten filmový útěk z věznice).

Exekuce byla vykonána přes Weissovo hrdinství za války, kdy zachránil asi dvě stovky lidí, i navzdory přímluvám Jana Masaryka a prosebným dopisům Weissovy sestry generálnímu tajemníkovi OSN a britské královně.

A také přes to, že velitel věznice a kat v jedné osobě odmítl z důvodu svědomí popravu vykonat. Byl odvolán a jeho nástupce už tento problém neměl. V následnou odvetu Irgun, v jehož řadách mladý Čechoslovák bojoval, popravil dva zajaté britské vojáky. Pouhých deset měsíců po Weissově popravě vzniká Stát Izrael…

Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu.