Tak tedy do třetice všeho dobrého… Poprvé jsem měl tu čest promluvit k podobnému shromáždění v listopadu 1989 v rámci generální stávky. Tenkrát se v Československu po čtyřiceti letech komunistické diktatury rodila nová demokracie a lidé se k sobě aspoň chvíli dokázali chovat slušně. Na to mnozí vzpomínáme s vděčností.

Podruhé mě okolnosti přivedly před shromážděné davy spoluobčanů v lednu 2001, kdy vrcholila tzv. televizní krize. Tu spustila zcela nestandardní politická situace známá pod názvem opoziční smlouva. Tehdy si dvě nejsilnější politické strany vedené Václavem Klausem a Milošem Zemanem rozdělily moc, pomocí ohýbání a překrucování zákonů začaly strkat prsty tam, kam se to ve slušné demokratické společnosti nedělá. Mimo jiné do médií veřejné služby a přičiněním svých lidí se pokoušely ovlivňovat obsah zpravodajství. Totéž, jen v daleko brutálnější míře, teď zažívají redaktoři holdingu Agrofert. Opoziční smlouva ale měla ještě daleko horší efekt. Politici se mnohem víc než voličům zodpovídali svým kmotrům a česká kotlina začala naplno pociťovat něco, co už koncem devadesátých let prezident Václav Havel nazval mafiánským kapitalismem. Politika se přesunula do podsvětí mimo kontrolu opozice i veřejnosti. A už tehdy se začala rodit situace, kvůli které právě dnes před vámi stojím potřetí.

Občané postupně ztráceli vliv na politiku, zájem o politiku a nakonec mnozí uvěřili produktu onoho mafiánského kapitalismu, který začal hlásat: „Nejsme jako politici!“ a v lidech utvrdil přesvědčení, že politika je něco nepatřičného, zavrženíhodného, protilidového a že ON se o potřeby společnosti dokáže postarat ze všech nejlépe. To je samozřejmě obrovský klam. Kam v tomto podání česká politika dospěla, vidíme dnes v plné nahotě. Společnost je rozdělená, jedni nadávají druhým − tu do zlodějů, tu do koblihožroutů − je to někdy doslova hnus, jak se lidé k sobě dokážou chovat, což samozřejmě bylo cílem, přesně podle hesla „Rozděl a panuj“. Mezitím si samozvaný zachránce národa pod rouškou boje proti korupci v tichosti optimalizuje daně, gangstersky likviduje svou podnikatelskou i politickou konkurenci a Státní Hlava nad ním drží ochrannou ruku i za cenu totálního znásilňování základního zákona státu, tedy ústavy. Co za tím vším skutečně vězí, se zatím můžeme jenom domnívat.

Situace je opravdu velice nebezpečná, protože v sázce je samotná podstata demokratického systému a tou je svoboda. Nabízí se otázka, kdo je hlavním viníkem tohoto značně neutěšeného stavu? Přátelé, ruku na srdce, vinu nese každý z nás. Nechali jsme se politikou otrávit natolik, že jsme se přestali pokoušet ji aktivně ovlivňovat. Jako bychom chtěli do důsledku vyzkoušet platnost Platónových slov: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“ Většina občanů se dokonce dobrovolně vzdala volebního práva a zásadní rozhodování o tom, kudy se bude ubírat naše zem, nechává na druhých. To se ukazuje jako obrovský hazard. Demokracie se totiž musí opečovávat, kultivovat a to je mnohdy obrovská dřina a odříkání. Necháme-li se uchlácholit líbivými sliby falešných proroků o tom, že se o naše životy postarají, dopadneme velice špatně. Skončíme totiž jako zaměstnanci holdingu, kteří se za kus žvance vzdají svobody rozhodování, svobody vyjadřování a mnozí i svobody myšlení.

Pokusme se z tohoto zakletí vysvobodit. Začněme se víc zajímat o veřejné dění. Pojďme politiku aktivně ovlivňovat přímo v politických stranách. Vnesme do politiky zdravý selský rozum a špetku slušnosti. Nenechme si namluvit, že tradiční politické strany, založené na demokratických principech, jsou cosi nefunkčního, či dokonce zbytečného. Na soutěži politických stran jsou totiž založeny demokratické systémy na celém světě, nic lepšího zatím nikdo nevymyslel.

Přátelé, nenechme se znechutit a pojďme k volbám! To je totiž jediný skutečně účinný nástroj, jak věci změnit. Tvrdit, že není koho volit, protože výběr je jenom mezi větším a menším zlem, považuju za alibismus. Vždycky je totiž lepší zvolit menší zlo, než nechat na druhých, aby vybrali zlo absolutní. Ale nebojme se zapojit do práce už v politických stranách, nenechávejme sestavování kandidátek a volebních programů jen na několika vyvolených z minula. Pamatujme přitom taky na lidi z menších měst a vesnic, mnohdy právem mají pocit, že pro vrcholné politiky neexistují a přitom jsou pro zdravou prosperující společnost zcela nepostradatelní.

Musíme se vzchopit, protože ostudy už bylo skutečně vrchovatě! Nesmíme opakovat chyby našich dědů a otců a rezignovaně přihlížet, co s naší vlastí a jejím mezinárodním ukotvením bude tentokrát provádět prohnaný šibal ve spojení s arogantním, ješitným a mstivým starcem, který se nepokrytě chová jako loutka východního imperátora a vlastní občany jen uráží a staví proti sobě. Ano, mohli bychom se pokusit ho zdvořile požádat, aby abdikoval a ušetřil nás jeho dalších trapných výstřelků a kratochvílí. Obávám se ale, že by to bylo zbytečné. Hradního pana inženýra zkrátka budeme muset ještě pár měsíců přežít a pokusit se udělat všechno proto, abychom v nadcházejících prezidentských volbách vybrali opravdu důstojnou hlavu státu, nikoli další státní hlavu.

Ale ještě před tím nás čekají volby parlamentní, a protože jsme stále parlamentní demokracií, jsou mnohem důležitější než ty prezidentské. Pořád věřím v moudrost českého národa, v jeho schopnost v rozhodujících chvílích zabrat a správně se rozhodnout. Pojďme konečně vybudovat společnost založenou na skutečných hodnotách, jakými jsou pravda, právo, spravedlnost, svoboda, a nesmíme zapomenout ani na obyčejnou lidskou slušnost.
Pojďme do toho, přátelé, snad ještě není pozdě!