Galerie Plato: Polská krev a ostravská jatka

Jedním z nejzajímavějších témat současné architektury jsou rekonstrukce starých staveb, jimž se takto dává druhá šance pro další existenci. Ačkoliv je práce s odkazem minulosti tvůrčí, krásná a podnětná, je především nesmírně náročná a každý se na ni ­nehodí. Vyžaduje specifické vlastnosti a odpovídající přístup. Architekti totiž musí uplatnit zvýšenou citlivost a empatii, protože bez nich nelze vést s předchůdci, kteří prvotní stavbu vymysleli a provedli, smysluplný dialog. Je to jako podat ruku přes propast času a naslouchat jinému hlasu než svému. Je ale též nutné poněkud potlačit ego, což je pro architekty, jejichž profese je na silném egu založená (říká se, že kdo je nemá, nikdy nemůže zhmotnit myšlenku, i kdyby byla sebelepší), zhusta skoro nemožné a na výsledku se to pak neblaze projevuje. Vedle schopnosti vcítění vyžadují rekonstrukce touhu poznávat. Chtějí-li architekti úspěšně navázat na předchozí stav domu, budovy či celého areálu, neobejdou se bez průzkumu a studia, které jim umožní dostat se k jádru stavby a následně jí pomoci do nové éry.

V tomto ohledu jsou zvláště významné a potřebné takzvané konverze, kdy se nejenom rekonstruuje, ale také hledá nové využití objektu, který už přestal sloužit svému původnímu účelu. Konvertování se dotýká i třeba stodol či mlýnů, ale především průmyslových objektů, nejrůznějších hal, výroben, provozoven, jichž jsou tisíce. Co s nimi? Existují příklady, které můžou inspirovat. S velmi pozitivním ohlasem se…