Když před pětatřiceti lety, 23. ledna 1989, naposledy vydechl Salvador Dalí na následky zápalu plic, spousta lidí si myslela, že se jedná o jednu z jeho mystifikací. Malíř si totiž rád vymýšlel, podle toho, v jakém byl rozpoložení. Tentokrát však již šlo o prostou a nevyvratitelnou skutečnost, které se jinak jako umělec při zobrazování snažil vyhýbat.
Dožil se čtyřiaosmdesáti, což je vzhledem k bouřlivému životnímu stylu, jejž pěstoval – neustále na cestách mezi Španělskem, Francií a Spojenými státy –, požehnaný věk. Během šesti desetiletí, kdy se seriózně zabýval uměním, dokázal vytvořit více než dvě tisícovky obrazů, soch a grafik, ale psal také eseje, navrhoval výpravy pro divadelní hry a balety, produkoval reklamy, šperky, nábytek, sklo a porcelán a spolupracoval s filmovými režiséry. Díky tomu, že si vedl deníky, které vyšly knižně (Tajný život Salvadora Dalího — už v roce 1941), můžeme mít přesný přehled o jeho myšlenkových pochodech, aniž bychom jej museli poznat osobně. Byl celebritou už v době, kdy toto slovo ještě neexistovalo. Pouhou přítomností dodával i nejvšednějšímu setkání punc výjimečnosti.
Tvář jako značka
Jeho tvář se zakroucenými kníry znal skoro každý, kdo byl jen trochu kulturně orientován. Dalího nahoru, až pod oční bulvy strmící vousy získaly archetypální věhlas, s nímž se mohly měřit jen kníry Chaplina, Hitlera nebo Stalina. Byly to „kníry knírů“, umělecké, extravagantní, které si překvapivě…
Přečetli jste část exkluzivního obsahu
pro předplatitele .
Celý obsah je dostupný pouze pro digitální a kombinované předplatitele.
Pokud chcete mít přístup k celému článku, přihlaste se prosím.