Seber čokla a jedeme!

Jsou vzpomínky, ze kterejch se dá čerpat celý život, první rande, na které se společně s dívkou dostavily akutní střevní potíže, maturitní večírek, na kterém si spolužák Marek natrhl zadnici o plot městského parku, první záchvěvy revoluce a pak její plnokrevný výbuch, kdy se najednou zachvěla země a celej ten bolševickej cirkus se zhroutil jak krabička od cigaret, nebo jsme si to aspoň mysleli. Ty nejintenzivnější vzpomínky mám ale z vojny, a i když už z těch kluků nikoho nevídám, bylo to kamarádství zocelený událostma, když šlo o život, a čistou nenávistí vůči politrukům a velícím důstojníkům.

Přidělili mě k Pohraniční stráži, do Znojma, ke spojařům, nejdřív jsem teda musel na půl roku na poddůstojnickou školu pro spojaře do Sokolova, abych věděl, kam zapojit který dráty. Bylo tam velitelství brigády, ale v podstatě to byla stejná pakárna jako kdekoliv jinde. Šikana, Sahara, bufet, metro, lampioni, který si z mužstva dělali pucfleky a z místa dojnou krávu, politický školení mužstva, občas to některej bažant nedal a na hlídce si prostřelil hlavu svou služební zbraní a jeho velící důstojník to pak někde musel vysvětlovat a většinou si chladil žáhu na mužstvu.

Spojařina tam opravdu nebyla žádná náročná disciplína, technika byla přehlídka toho nejlepšího, co vzniklo v padesátých letech, ale válečné přístroje taky nebyly výjimka. Náš SUD 3 čili Spojovací uzel divize byl umístěný ve stejné dodávce Tatra, v jaké Zikmund a Hanzelka objeli svět. Kluci…