Suchý a Šlitr: dvojice, která změnila atmosféru v naší zemi

Zatím nejkomplexnější kniha o divadle Semafor v éře Suchého a Šlitra chce čtenáře přesvědčit, že humor může plnit velmi seriózní funkce (o čemž nepochybujeme), ba že může být dokonce státotvorný.

Pavel Klusák je hudební publicista, jenž se zaměřuje hlavně na nezávislou a experimentální hudbu. Jeho zatím nejslavnější kniha Gott. Československý příběh z roku 2021 byla z tohoto hlediska tematicky spíše úkrokem stranou.

Jeho nový knižní počin Suchý a Šlitr: Semafor 1959—1969 je tak vlastně návratem zpátky, protože se v něm autor opět zabývá tím typem hudby, která je mu blízká. I když zakladatele Semaforu pojímá jako univerzální umělce, kteří jako by se celkově pohybovali takřka nad žánry: „S náklonností k jazzu a rock’n’rollu dokázali psát hity, jež zmámily široké publikum, i jemné, komplikovanější songy. Pop i antipop. Hrdé přihlášení ke světovým hudebním proudům i schopnost přetavit inspiraci v cosi typicky svého. Repertoár ke sborovému vyřvávání i k tajnému osobnímu ztotožnění.“

Kontexty a paralely

V knize Klusák podrobně sleduje vznik a vývoj Semaforu až po tragickou, pravděpodobně náhodnou Šlitrovu smrt, stručně pak shrnuje i následný vývoj divadla až do současnosti. Analyzuje, jak tvorbu dvojice S + Š vnímala dobová kritika, případně jak se její postoj měnil (zvláště výrazný posun v tomto smyslu prodělal Sergej Machonin). Rozebírá vývoj poetiky obou tvůrců i hry a filmy, v jejichž rámci jejich písně zaznívaly. To interpretuje hlavně na pozadí dobového kulturního…