Benešova „slovanská politika“ jako varování pro současnost

Edvard Beneš, československý ministr zahraničních věcí a posléze prezident republiky, patřil vedle T. G. Masaryka k těm státníkům, kteří výrazně přispěli k obnovení suverenity českého státu, dosud fungujícího v rámci Rakouska-Uherska, a to v podobě nového, republikánského a demokratického Československa. Tato takzvaná první republika byla v kontextu tehdejší střední Evropy docela slušný stát nejen pro Čechy a Slováky, ale též pro mnoho dalších národů, ať už pro Němce, Rusíny, Židy, Poláky, či Maďary, stejně jako se stala i útočištěm pro různé emigranty, zejména pro Rusy, Ukrajince a Bělorusy.

Československo mělo všechny atributy solidní parlamentní republiky, ovšem až monarchistickou autoritu požívali u takzvaných státotvorných politických stran prezident T. G. Masaryk i jeho následník Edvard Beneš. A v tom právě tkvěla i největší slabina mladé československé demokracie, byť v mnohém nemusela stavět na zelené louce, nýbrž navazovala na tradice parlamentarismu, samosprávy a právního státu habsburské monarchie z doby před vypuknutím Velké války.

Zasloužil se Edvard Beneš o stát?

Na jaře 2004 byl Parlamentem České republiky, v časech vstupu Česka do Evropské unie, přijat zákon, který lakonicky konstatoval: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Faktem, o němž bychom měli vážně diskutovat, ovšem je, že období rámované roky 1938 a 1948 představuje desetiletí opakovaných selhávání nejen prezidenta republiky Edvarda Beneše, ale i naší parlamentní demokracie, včetně politických a intelektuálních elit. Beneš selhal, jenže vlastně selhat „musel“, poněvadž sama…