S národními parky je něco špatně. Obce i místní obyvatelé se bouří

Národní park je v Česku nejvyšším stupněm ochrany přírodního území. Předpokládá se, že na poměrně velkých územích bude ponechán přírodě prostor. Měly by se zde omezit zásahy, zachovat to, co ještě nebylo poškozeno, a současně dát prostor k obnově toho, co již bylo zničeno. Zejména z obcí ležících na území národních parků nebo blízko nich se ale stále častěji ozývá nesouhlas. Nejvýrazněji se to ukazuje v oblasti chystaného Národního parku Křivoklátsko a také v Národním parku České Švýcarsko. V přístupu státu je tak zřejmě něco špatně.

To, že se klima na naší planetě mění, zpochybňuje už snad jen Václav Klaus. Snaha změnit tento trend však často naráží na potřeby lidské civilizace.

Nemusí jít přitom o žádné velké celosvětové akce. Dobře dokumentovat to lze na příkladu debat, které se rozhořely kolem českých národních parků. Ty jsou aktuálně čtyři – Krkonošský národní park, Národní park Šumava, Národní park České Švýcarsko a nejmladší Národní park Podyjí. Výhledově se uvažuje také o přeměně v části Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Krušné hory. Novým impulzem pro aktuální, vyostřené diskuse se pak stala oblast kolem řeky Berounky, tedy plánovaný Národní park Křivoklátsko.

Unikátní les, který jinde není

Ministerstvu se podařilo získat kladně vy­znívající zprávu o posouzení dopadů na životní prostředí (RIA). „Specifickým cílem návrhu (zákona; pozn. red.) je dosáhnout…