Severský syndrom. Povídka spisovatele Petra Pazdera Payna

Chtěl jsem najít nějaké neprofláknuté místo, turisticky nezajímavé, vždyť kam dorazí turisté, genius loci prchá. Jenže když jsem dorazil do té bezvýznamné vesnice na pobřeží, již jsem nazdařbůh zvolil, místní hotýlek byl plně obsazen. Nechápal jsem, co může lidi přitahovat do takové výspy světa právě dnes. Bylo již pozd­ní odpoledne, zašel jsem se občerstvit několika pivy a jídlem do hospody, s tím, že pak přespím ve spacáku v dunách za vsí. Byl teplý podzim, vlastně možná ještě babí léto, a říkal jsem si, že tak jako tak mi nic jiného nezbývá, a navíc budu moci vyprávět doma kamarádům, jak jsem ještě posledního září spal v noci za zvuku příboje na březích Baltu a před usnutím si nechal osprchovat tvář světlem padajícím z hvězd.

I hospoda byla plná k prasknutí, další návštěvníci se pravděpodobně ubytovali u místních obyvatel. Seděl jsem s nějakými chlapy a jednou ženou u stolu. Chlapi byli hluční, byla to jakási parta, působili na mě jako spiklenci. Když jsem se jich zeptal, cože se tu dnes děje, začali se mě naopak oni vyptávat, proč se ptám, odkud jsem a proč jsem právě dnes přibyl a kde budu nocovat. Zjevně nechtěli nic říct! Mé otázky a jejich protiotázky se zkřížily kdesi napůl cesty a zůstaly nezodpovězeny viset ve vzduchu nad stolem a rozpitými půllitry. Vyšel jsem z toho jako podezřelý, jako nějaký práskač, i když jsem zhola nechápal, komu a co…