David Lynch – dekonstrukce amerického snu

Jsou tvůrci, co hladí publikum po srsti a předkládají mu konejšivý obraz světa, v němž může každý najít bezpečí a řád. A pak jsou takoví, co mu zpochybní i ty poslední jistoty a převrátí mu svět vzhůru nohama. David Lynch vždycky patřil mezi ty druhé. Dělal to neuvěřitelně působivě, a ještě se u toho celou svou kariéru výborně bavil.

V nedávné inaugurační řeči slíbil staronový americký prezident Donald Trump, že právě nastává zlatý věk Ameriky. Od muže, který svým voličům už deset let maluje obrázek báječné země širých úrodných lánů a skvěle fungujícího průmyslu plné bohabojných patriotů žijících příkladným rodinným životem, se nakonec ani nedalo čekat nic jiného. David Lynch už tenhle Trumpův oslavný projev neslyšel, zemřel 15. ledna, tedy pět dní před inaugurací nové hlavy státu. Nejspíš by se při něm ale potměšile usmíval. Na rozdíl od prezidenta, jenž si na mýtu o americkém snu postavil politickou kariéru, David Lynch ho vždycky nemilosrdně zpochybňoval a bořil.

Když lidé nejsou tím, čím se zdají být

Thriller Modrý samet z roku 1986 začíná úvodní sekvencí, jež je vlastně příznačná pro celou Lynchovu tvorbu. Kamera sleduje předměstské domky s bílými ploty, se záhony květin a vzorně zastřiženými trávníky. Kýčovitě idylickou atmosféru dotváří sladká píseň o dívce oblečené v modrém sametu. Jakási žena se dívá na televizi, muž…