Všechno, co dlužíme Bedřichu Smetanovi

Zeptáte-li se mě na vztah k Bedřichu Smetanovi (2. března 1824, Litomyšl–12. května 1884, Praha), okamžitě na mě vyskočí vzpomínka z dětství. Národní divadlo a já s babičkou na galerii oblečen do bílé, naškrobené košile zdobené zlatou drátkovou nití. Dávali Hubičku, ale já tehdy ještě nevěděl, že hubička může skýtat potěšení. Ten večer byl pravé peklo. Nit škrabala k nesnesení a jediným přijatelným happy endem večera bylo zdrhnout, strhnout ze sebe doma ten hadr a zapomenout. Obávám se, že nejsem jediný, pro něhož bylo seznámení s národním skladatelem podobně bolestivé.

O vášeň pro hudbu jsem naštěstí nepřišel. Píšu o ní celý život a nedělám rozdílu mezi Jasnou pákou a Beethovenovou Sonátou měsíčního svitu. Muzika je jen jedna, ale ne každý to chápe. Jakkoli studovaný novinář, skutečnou zkoušku ohněm jsem absolvoval až začátkem devadesátek. S naivitou pětadvaceti let a pod vlivem knihy Zdeňka Mah­lera Nekamenujte proroky rozhodl jsem se vypořádat s Bedřichem Smetanou. Rozkopat ten mramorový pomník. Tehdy mi přišlo, že nejlepší cestou, jak ukázat, že to byl taky jenom člověk, bude pěkně na férovku přiznat, že Béďa byl kromě hudebního génia taky pěkný proutník, honil po divadle baletky, načež zemřel na progresívní paralýzu, jinak též syfilidu.

Díky svým kontaktům na Operu Furore, což byla tenkrát punková odnož české opery, jsem věděl, že strážci národního obrození zůstávají ve střehu i v čerstvě svobodné zemi, což…