Karel Kryl – ten, který neryl držkou v zemi

Mé vzpomínání na Karla Kryla bude mnohokrát propojeno se jménem jeho spoluobjevitele, drahého nedávno zesnulého kolegy Jiřího Černého. Byl to právě on, který mě, puberťáka z jihočeského maloměsta, seznámil s Krylovými písněmi v rozhlasové Houpačce. Ve stejné době jsem začal shánět a číst podpultovou Melodii a dozvěděl se o albu Bratříčku, zavírej vrátka, které Jiří sestavil a prosadil a vyšlo pár dnů po našem slavném vítězství 2:0 nad SSSR na hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, oslaveném útokem na Aeroflot na Václavském náměstí. Náhoda? Neříkejte mi, že v tom neměly prsty západní ideové centrály v čele se CIA! Deska stála pouhých 36 korun, ale její cena je nevyčíslitelná a už se ani nemusejí pořádat ankety o naše nejlepší album všech dob. Bratříčka nikdo nemá šanci porazit.

Když jsem pak do Prahy dorazil ke zbytečným studiím na fakultě žurnalistiky, udělal jsem si na papírku seznam, jako když jde důchodce nakupovat do ­Billy potraviny, abych se pokusil stihnout, co se ještě na počátku normalizace dá před zákazy. Ano, Divadlo Járy Cimrmana, Činoherní klub a Divadlo Na zábradlí, Semafor, Vodňanského se Skoumalem, počátky folkového sdružení Šafrán… a také Antidiskotéku Jiřího Černého. Poprvé jsem ji navštívil v bývalém Déčku na Vinohradské a legendy o diskžokejově odvaze nelhaly. Uvedl „mladého talentovaného písničkáře Víťu Jasného“ a pustil Kryla. Po pořadu jsem za ním zašel do šatny, představil se a poprosil o zapůjčení nejen toho krypto Jasného, ale taky dalších zajímavých elpíček. Ani okem nemrkl,…