Všechny tváře naděje. Už deset let tu schází nervnost i empatie režisérky Věry Chytilové

„A kde je ruka, která by mne vedla, která by mi ukázala: Tudy jdi! – Nikde! – Musím sama – vždy sama kráčet.“ Ne, to není zápis z deníku režisérky Věry Chytilové (2. 2. 1929–12. 3. 2014), ale první slova z jejího literárního scénáře Tvář naděje z roku 1982. Nikdy nerealizované ztvárnění osudu Boženy Němcové se stalo Věře Chytilové v řadě verzí osudem už od roku 1968, tedy na víc než polovinu jejího života. Bez konkrétního výsledku v podobě filmu či televizního seriálu, ale sama Chytilová jako by si tvrdošíjnými návraty k Němcové stvrzovala a upevňovala i svou vlastní lidskou a tvůrčí identitu. „Vždy sama kráčet“, vzdorně, ale i s empatií a osobní investicí.

Kde se to v obyčejné holce narozené v Ostravě a stěhující se až do dospělosti s rodinou nájemce nádražních hospod, bývalého legionáře, z místa na místo vzalo? Možná právě od otce, který „byl spravedlivý, strašně počestný a poctivý, ale hráč. A to bylo složité.“ Třeba tři dny nepřišel domů, všechno v kartách prohrál, podnik zatím vedla matka, a ta se zas nežinýrovala hosta ošidit, když viděla, že je napitý. „Máma byla podfukářka, otec ne.“ Vznikaly z toho domácí rozepře, v nichž se s láskou střetávala otcova prchlivost a matčina hysterie, vlastnosti, které si spolu s neúnavnou pracovitostí a péčí od obou rodičů odnášela do života i malá Věrka skoro až do svých dvaceti let.

Chytilová versus Forman

O víc než třicet let později…