Bodaško. Povídka spisovatele Emila Hakla

Kalmar nechá se zavřenýma očima doběhnout ozvěnu snu, otevře oči, vstane. Za Lidojemem vychází jarními pavučinami opředené slunce. V bytě je ticho – schází tu drnčení vody ve dřezu, řev rychlovarné konvice, cynické ranní žertíky, smích. Anča je v Janských Lázních.

Kalmar naťuká sloupek, odešle, naťuká další sloupek, odešle. Večer na sebe hodí kabát a vydá se vzhůru k Cihelné bráně, projde Vyšehradem, zdolá pár schodů a je na Hradbách. Odolá posezení v baru naplněném řevem, nechá si od holky s ohnivým chocholem máchnutím pokérované pravice natočit plzeň, vyjde ven a vydá se nahoru na val pozorovat nuselské střechy, televizní věž, počmárané nebe.

Sedne na lavici. Během vteřiny se mu k nohám přilepí mistr žalostného pohledu – somráček s jedním uchem v pozoru.

Podrbe ho, zvedne se, stejně měl v plánu cestu ke kioskům, kde hoši balkánského střihu grilují masové šišky, suché klobásky, kebabčata, rudě pálivé tenké klobásky.

Kalmar nese na tácku čtyři čufty, jeden hodí strakáčovi. Ten ho zhltne a čeká, co bude dál.

Kalmar pozoruje složité vzdušné víry nad městem – jedny umožní hejnům menších ptáků uniknout dravcům, jiné je ženou vstříc večerním krahujcům.

„Pijeme vedle sebe třetí pivo a nevidíš mě,“ ozve se z vedlejší lavice.

Sedí tam Bodaško v baseballce na tlamaté lebce. Nekouká na Kalmara, říká to nuselským střechám.

„Co žes opustil podhradí?“ nadhodí Kalmar.

„Chodím se sem divit, jak je možný,…