Jsme na straně Východu. O Janu Masarykovi a jeho úloze v sovětizaci Československa

Tragický skon československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který byl 10. března 1948 nalezen mrtvý na nádvoří Černínského paláce, je stále předmětem dohadů a spekulací, ale také kolektivního českého dojetí, jež občas hraničí s kýčem. Byla to vražda? A pokud ano, kdo byl jejím hybatelem a pachatelem? Anebo šlo přece jen o sebevraždu? Jaké by k tomu mohl mít velký syn velkého otce důvody? Jan Masaryk se stal legendou, bývá oslavován jako ryzí demokrat, jenž se stal obětí komunistů. Poněkud stranou však zůstává nepříjemná skutečnost, že to byl právě „náš Honza“, jak se mu mezi lidmi i přáteli familiárně říkalo, kdo se aktivně během takzvané třetí republiky (1945–1948) podílel na geopolitické sovětizaci a mentální rusifikaci Československa. Sám byl aktivním účastníkem procesu, jenž dávno před komunistickým pučem přivedl republiku do područí Moskvy a jejího sovětsko-ruského impéria.

Nestačí jen opakovat o poválečné československé demokracii, že ji v únoru 1948 zardousili komunisté. Československo nebylo ani demokracií, ani právním státem. Všechny strany takzvané Národní fronty byly prosovětské, ať už z přesvědčení, pragmatismu, či naivity. A Jan Masaryk svou autoritou tuto „slovanskou politiku“, jak tomu sám říkal, rozvíjel spolu s prezidentem Edvardem Benešem, masivně ji šířil mezi občany i v mezinárodních grémiích. Důležité nejsou jeho „hrdinské“ výroky údajně vyslovované v soukromí, nýbrž obsah jeho veřejných vystoupení a otištěných statí.

Inspirováni géniem Leninovým