Před sto lety Josef Váchal napsal, vysázel a v sedmnácti exemplářích vlastnoručně vytiskl jednu z nejpodivnějších knih, které u nás kdy vyšly. Krvavý román nakonec Váchalovi zajistil věhlas a obdiv, jakých se tenhle podivín a celoživotní outsider nikdy nenadál, a přičinil se dokonce o vznik jednoho výjimečného nakladatelství. Před pár týdny v něm mimochodem vyšlo jubilejní vydání tohoto bláznivého a výkladu se vzpírajícího díla.
Krvavý román asi není tím nejlepším, co kdy dřevorytec, grafik, malíř a spisovatel Josef Váchal (1884–1969) vytvořil. I on sám si víc cenil například výpravných a výtvarně propracovaných publikací Šumava umírající a romantická nebo Receptář barevného dřevorytu. Dnešní čtenáři navíc mohou jen stěží chápat narážky na dobové reálie či konkrétní osoby a nejspíš ani nikdy nečetli nějaký z brakových krváků, z nichž autor vycházel. Přesto je ale svérázná, záměrně neumětelsky podaná poetika pelešivých hampejzů, sklepních brlohů, kde se udí mrtvoly do polévky pro chudé, starých šlechtických sídel i pochybných sanatorií dokáže okouzlit.
Literární studie, změť surreálných příběhů a tři alter ega
Parodické dílo se seriózně znějícím podtitulem „Studie kulturně a literárněhistorická“ sestává ze dvou částí a těžko říct, u které se jejich autor bavil víc. První část se tváří jako literárněkritické pojednání, jež má být obranou uzurpovaného žánru krvavého románu. Pro Váchala však daná forma představuje především skvělou příležitost, jak poťouchle vyzdvihovat a velebit stylistické i vypravěčské neumětelství brakových románů…
Přečetli jste část exkluzivního obsahu
pro předplatitele .
Celý obsah je dostupný pouze pro digitální a kombinované předplatitele.
Pokud chcete mít přístup k celému článku, přihlaste se prosím.