Vladimír Michálek: Vleklý problém, který protéká společností, je nenažranost

Týdeník FORUM vyhlásil na sklonku roku 2022 anketu Perly Česka. Několik desítek významných osobností hlasovalo o nejpodařenější píseň, dům, knihu a film za třicet let existence samostatného státu. Vítězným snímkem se staly Hřebejkovy Pelíšky následované Zapomenutým světlem a „východním westernem“ Je třeba zabít Sekala. Pod oběma snímky je podepsaný režisér, který se v posledních letech rozhodl postavit filmařinu na druhou kolej. V rozhovoru jsme vzpomínali na okolnosti vzniku jeho nejproslulejších filmů a zároveň hledali důvody, proč se ­VLADIMÍR MICHÁLEK v padesáti letech vrátil na šest let do školy a začal se věnovat psychoterapii.

Lichotí vám, že jste se dvakrát ocitl „na bedně“, nebo jsou pro vás ty čtvrt století staré filmy už jenom dějepis?

Neprožívám to. Vznik filmu je vždy výsledkem mnoha kompromisů, peripetií i šťastných náhod. Jakmile je hotový, mám to s ním jako rozumný rodič. S premiérou odchází a začne žít vlastním životem. Nelze než mu popřát šťastnou cestu.

Ovšem, úspěch nebývá samozřejmý. Tvůrce kolikrát stráví pět let s jedním projektem, načež přijde premiérový víkend a zbudou oči pro pláč. Možná jenom proto, že bylo moc hezky a lidi nepřišli do kina. Film zmizí v propadlišti dějin.

Jak říkám, je to jako s dětma. Člověk nikdy neví.

Stalo se vám to někdy?

Samozřejmě. Můj poslední film Úhoři mají nabito se totálně minul s diváky, ale pro mě byl důležitý. Ta groteska popisovala princip toho,…