
„Bylo zbožňováníhodná, mystická, kouzelná, nepředvídatelná, idealistická, bláznivá, velkorysá a vřelá…,“ napsal po smrti Josephine Bakerové před padesáti lety jeden anglický historik do kondolenční knihy. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK

Sex symbol v banánové sukénce, ztělesnění exotické přitažlivosti, nespoutanosti i odvahy. Paříž jí ležela u nohou a stala se záhy miláčkem i celé Evropy. Muži se předháněli v nabídkách k sňatku, ženy si přály být sebevědomé a nespoutané jako ona. Josephine Bakerová však byla mnohem více než svůdnou ikonou a talentovanou umělkyní. Byla ženou, která se nebála bít za alespoň trochu lepší svět.
Odmítla se ztratit v nuzotě, do níž se narodila. Odmítla se smířit s ponižováním a pohrdáním, jímž ji zahrnovali. Odmítla poslouchat, kým by měla být a kde je její místo. Místo toho tančila, zpívala a bojovala – za sebe, za svobodu, za lepší život pro všechny, které svazovala a věznila barva pleti, chudoba nebo pouhá příslušnost k něžnému pohlaví.
Její tanec nebyl jen pohybem těla, ale živoucím obrazem nezdolné vůle, její smích skrýval dávnou bolest, její sláva byla vykoupena nenávistí. S popularitou a úspěchem se nespokojila. Musela dělat to, co jí dávalo smysl. Během druhé světové války proto pracovala pro francouzský odboj, přenášela tajné zprávy, ukrývala uprchlíky, po utichnutí války bojovala dál – proti rasové segregaci.
Jedna z nejpozoruhodnějších osobností celého dvacátého století zemřela přesně před padesáti lety, 12. dubna roku 1975.
Tančila jsem, abych se zahřála
„Proč jsem se stala tanečnicí? Protože jsem se narodila ve studeném městě, protože během celého dětství jsem se…
Přečetli jste část exkluzivního obsahu
pro předplatitele .
Celý obsah je dostupný pouze pro digitální a kombinované předplatitele.
Pokud chcete mít přístup k celému článku, přihlaste se prosím.