
Tvůrčí vášeň a suverénně zvládané filmové a televizní řemeslo, taková byla celoživotní devíza scenáristy, režiséra a praktického vizionáře Jindřicha Poláka FOTO: Archiv rodiny Polákových
FOTO: Archiv rodiny Polákových

Klaun Ferdinand, Pan Tau, Návštěvníci, Lucie, postrach ulice, Chobotnice z II. patra, už jen tyto názvy seriálů a filmů budí jistě u několika generací diváků nostalgické reminiscence nejen na dětství a dospívání, ale také na svobodné výlety do říše fantazie, humoru a nezdolné imaginace. Jestli si s nimi spojuje i jméno jejich stvořitele, režiséra Jindřicha Poláka (5. 5. 1925 – 22. 8. 2003), tím si už tak jist nejsem. Jako by se i on tak trochu řídil zásadou hudebního skladatele Jan Klusáka „být dobře skryt“ či kunderovskou premisou, že tvůrce má zůstat za svým dílem. Dával přednost konkrétní práci před proklamacemi, vynalézavému řemeslu před smělými hypotézami, pragmatickým rozhodnutím před ostentativními pózami.
Pro mě osobně symbolizuje Polákovu tvorbu na jedné straně jeho samostatná hraná dlouhometrážní prvotina Smrt v sedle (1958), na druhé straně samotný závěr jeho tvorby, dvojice komedií pro děti Kačenka a strašidla (1993) a Kačenka a zase ta strašidla (1993). Smrtí v sedle jsem byl jako kluk naivisticky nadšen cítě v ní jakýsi závan westernové romantiky uprostřed východního budovatelství, aniž bych rozeznal, že právě toto „zápaďáctví“ mělo být také parodií. Naopak obě Kačenky mi připadaly jako už trochu vyvanulé zboží, a zase jsem si hned neuvědomil, že jsou stále ještě poselstvím nenásilí a přirozené dětské představivosti, která se ze západního akčního filmu už tehdy vytrácela.
…
Přečetli jste část exkluzivního obsahu
pro předplatitele .
Celý obsah je dostupný pouze pro digitální a kombinované předplatitele.
Pokud chcete mít přístup k celému článku, přihlaste se prosím.