Dvacet let po našem vstupu do EU se na hranicích bojuje o její budoucnost

Dvacet let v Evropské unii. Po našem tehdy již pětiletém zapojení do struktur NATO šlo o definitivní potvrzení ukotvení Česka v liberálně demokratickém světě. Společně s dalšími zeměmi regionu jsme oficiálně stvrdili svůj návrat z východního zajetí, o kterém psal Milan Kundera ve svém eseji Unesený Západ. Události posledních měsíců nás však utvrzují v tom, že máme-li jako Evropa v budoucnu obstát, musíme být mnohem aktivnější na poli bezpečnosti a obrany svobody a demokracie.

Před dvaceti lety jsme se vraceli do Evropy jiné, než jakou jsme v roce 1948 po válečných utrpeních opouštěli. Ocitli jsme se ve společenství inspirovaném osvícenskou ideou věčného míru. Poválečný projekt evropské integrace byl veden snahou vyhnout se na kontinentu jednou provždy ozbrojeným střetům. A nutno říci, že do velké míry uspěl. Knihu o konci dějin napsal Američan (Francis Fukuyama), reálně však popisovala především evropskou realitu.

Americké bezpečnostní záruky a tlaková výše, která se nad kontinentem rozprostřela po skončení studené války, umožnily Evropě upnout síly především k hospodářskému růstu. Významnější investice do obrany mohly působit jako politicky, ekonomicky a morálně problematické.

V kontextu měnícího se bezpečnostního prostředí si však Evropa postupně začala uvědomovat, že má problém. Neschopnost jednat bez aktivní podpory USA vyhřezla po intervenci v Libyi (2011). Také v Sýrii si Evropané nebyli schopni poradit, když se Obama navzdory chemickému útoku Asadova režimu rozhodl neintervenovat a využít nabídky Ruska na „diplomatické řešení“, jež ve svém důsledku posílilo podhoubí pro…