Herečka Alena Mihulová: Žiju spokojeně, ale někdy mi ukápne slza

Prvního května by se dožil sta let Karel Kachyňa, jeden z největších (a nejpracovitějších) českých filmařů druhé poloviny dvacátého století. Žádné velké národní vzpomínání se nekoná. Kachyňa byl režisér z rodu nenápadných řemeslníků, dnes by se řeklo mediálně prakticky neviditelných. Rozhovorů a vzpomínek po sobě nenechal mnoho, na rozdíl od filmů, které zlidověly, máme je rádi, ale po nichž nám v hlavě spíš než jméno tvůrce utkví silná emoce anebo obraz. Nebývají předmětem teoretických zkoumání a debat, jako by nebylo co dodat. Zůstává vzpomínka, znovu a znovu vyvolávaná značnou četností televizních repríz. Jenom namátkou: Ucho; Kočár do Vídně; Lásky mezi kapkami deště; Zlatí úhoři; Pozor, vizita!; Smrt krásných srnců; Městem chodí Mikuláš; Sestřičky…

Posledně jmenovaný film byl pro Kachyňův život osudový. Během natáčení se tehdy devětapadesátiletý vdovec seznámil se začínající herečkou, sedm­­­náctiletou Alenou Mihulovou. Po deseti letech tajeného vztahu se vzali, začali spolu bydlet na Hradčanech, v šest set let starém domě, kde podle pověsti bydlel pražský kat. ­Žili tu spolu dobrý život, což v roce 1994 posvětilo narození dcery Karolíny.

Letos v březnu tomu bylo dvacet let, kdy Alena Mihulová svého muže po dlouhé a těžké nemoci vyprovodila na věčnost. „Tesknila jsem dlouho,“ přiznala se později v jednom rozhovoru.

Stýská se vám pořád?

To víte, že jo. Žiju spokojeně, ale někdy mi ukápne slza. Když o něm mluvím, vždycky se usmívám.…