Kvůli fotbalu se válčí, bezostyšní politici jej používají jako maskovací štít, ale pořád je to nejkrásnější hra

Zda politika souvisí s fotbalem? To si pište. Fotbal je součástí dějin, které se přes něj ve dvacátém i našem století bezohledně valily. Jeden příklad za všechny: Pepi Bican, asi největší střelec dvacátého století. Vstřelil, považte, 821 branek. Kde by byl, kdyby nepřišla druhá světová válka? V Realu? Barceloně? V Turíně? Paříži? Geniální hráč vinou války ztratil sedm nejlepších fotbalových let, a jakkoli ani za okupace nepřestal střílet góly, měl smůlu, jelikož sportovní svět přestal komunikovat a Pepi nemohl svého génia ukázat na žádném mezinárodním mistrovství. Kromě toho, když bylo po všem, přišli komunisti, ve Slavii viděli třídního nepřítele, a její hvězdu proto umístili na kladenskou huť do role pomocného dělníka. Závěr kariéry Pepi odkopal na periferii, ve Vítkovicích, kde ještě několik sezon bavil místní diváky.

Politka hýbala českým footbalem vždycky. Na Spartu se nadávalo, že jde o protežovaný dělnický klub, rudí zase častují sešívané nesmrtelně nejapným pokřikem „Jude Slavie“. Je to hloupé, ale jde to zdola, je to jen o blbosti některých fanoušků. Ovšem tehdy, po komunistickém převratu, nastoupila vyšší moc a vzájemná rivalita musela ustoupit státnímu diktátu sovětského područenství a tradiční kluby byly násilím přejmenovány na Dynamo Praha (Slavia) a Spartak Praha Sokolovo (Sparta). Vršovickým byl dokonce zakázán sešívaný dres ve snaze vymazat klub připomínající první republiku z paměti.

Italská křivda

Poláčkův kavárenský host se v knížce Muži v offsidu zamýšlí nad tím, jak by svět…